Věda a víra – mohou si vůbec porozumět?
Až donedávna to byly dvě kategorie, které spolu neměly mít mnoho společného. Věda se od samého počátku zaklíná přesností, objektivitou, racionalitou, víra je zase něco čistě subjektivního, ovlivněného emocemi a velmi těžko kvantifikovatelného.
Rozvoj vědy v osmnáctém a devatenáctém století byl ohromující. Věda se dostala z područí katolické církve a její objevy dávaly církevní dogmatice ránu za ranou. Před stoletími to byl jako první Mikuláš Kopernik a po něm další s odvážným tvrzením, že Země obíhá kolem Slunce a Země tedy není středem vesmíru. Kopernik si ale s uveřejněním svého objevu počkal, dokud nebyl na smrtelné posteli, aby ho nepotkala smrt upálením jako jeho nástupce Giordana Bruna. Poté přišel s další přelomovou teorií Charles Darwin (byť o prvenství připravil Jeana-Baptiste Lamarcka), který nabídl zcela jinou hypotézu vzniku života na zemi, než je ta kreacionistická. A po něm Sigmund Freud s teorií nevědomí a sexuálního pudu jako hlavní hybné síly lidské psychiky. Rozvíjela se newtonovská fyzika, euklidovská geometrie a genetika s velkým objevem principu dědičnosti.
Naše evropská civilizace se doširoka rozkročila, aby si církev, reprezentující duchovní stránku lidského bytí, a věda, která žádnou duši nepotřebovala, nepřekážely. Ve světě začal vítězit materialismus, ať už ten socialistický, nebo kapitalistický. Všechno potřebné a objektivní lze odvodit z hmoty samotné a duše a duch, chce-li se jimi vůbec někdo zabývat, patří do oblasti soukromé, církevní nebo umělecké. Z tohoto kontextu vzešly současná medicína, ekonomie i školství.
Kam nás tato jednostrannost zavedla, všichni vidíme. Vědomí, že žijeme na jedné z mnoha planet bloudících (byť řízeně) temným, chladným a nekonečným vesmírem, v nás prohloubila strach a osamění. Jak jiný musí být pohled na oblohu pro domorodé kmeny, které ještě neztratily vědomí o jednotě všeho a propojenosti všeho se vším. Darwinova (nikoli Lamarckova) premisa o vzniku a vývoji druhů zase vedla k tomu, že jsme se na život naučili dívat jako na boj, ve kterém zvítězí ten nejsilnější. Upevnění a aplikace této teorie ještě prohloubila vnímání vzájemné oddělenosti a posílila koncept já/my versus oni, někdo, kdo mě v nejlepším případě nezajímá, v horším, kdo je pro mě zdrojem zisku, aniž by mě zajímaly důsledky, které to pro něj bude mít. Tenhle koncept je ospravedlněním všeho ekonomického drancování země, kterého jsme v posledních desetiletích svědky. Pohled na lidské tělo jako na stroj, který je možné opravit, sem tam nahradit nějakou součástku, je také z tohoto období. K jakému rozvoji, ale také atomizaci a odlidštění současné medicíny to vedlo, není nutné dlouho rozebírat.
Svět se ocitl na pokraji katastrofy, o níž asi netřeba polemizovat, protože ji nějak vnímáme a v kostech cítíme všichni. Postupem času se víc a víc ozývají hlasy, které paradigma posledních několika století radikálně zpochybňují. Přicházejí nejen z oblasti ducha (transpersonální psychologie, indiánská kultura, východní náboženství, tradiční čínská medicína), ale stále více i od vědců samotných. A díky nim se najednou ukazuje, že spolupráce je výhodnější než soupeření, že věci, které se zdají oddělené, jsou ve skutečnosti propojené a podstatou veškeré hmoty je energie. A k tomu všemu, že vlastně není možné žádné skutečně objektivní poznání, protože pozorovatel a jeho očekávání jsou a vždycky budou součástí jakéhokoli experimentu.
Rozvíjejí se úžasné a zajímavé teorie, například epigenetika, která zpochybňuje řídicí úlohu genů v biologii a ukazuje na propojenost DNA s prostředím a také dokazuje, že je možné expresi genů ovlivnit vědomými a nevědomými programy naší mysli. Ačkoli já osobně nepotřebuji žádné dobrozdání vědců – přímá zkušenost je přeci jen přímá zkušenost – jsou autoři, jejich práce jsem doslova hltala. Jedním z jich je Fritjof Kapra ve své již přes třicet let staré knize Bod obratu, tím druhým, jehož všechny knížky jsem doslova zhltla, je mezinárodně uznávaný biolog Bruce Lipton. Z jeho knihy Biologie víry vám teď ocituji jeden příběh a vy si můžete sami odpovědět na otázku z titulku tohoto článku. Možná bude i pro skeptiky z vašich řad důkazem, že metody vedoucí k buněčným vzpomínkám, například Cesta, nejsou žádné pavědecké, šarlatánské praktiky, ale metody rozvinuté podle nejnovějších vědeckých poznatků. :-)
Mé přesvědčení, že vysílání jedince je tu stále, dokonce i po smrti, podporují svědectví pacientů s transplantovanými orgány, kteří udávají, že spolu s novými orgány přišly i změny v jejich chování a psychice. … Vzpomínky těchto lidí nelze považovat za náhodu či shodu okolností. Jednu dívku začala po transplantaci pronásledovat noční můra, ve které se jí zdálo o vraždě. Její sny byly tak živé, že nakonec vedly k zadržení vraha, který zabil jejího dárce.
(Lipton: Biologie víry, s. 164)
Skončila jsem trochu lacině, ale trocha (vědecky podloženého) bulváru někdy neuškodí. Koneckonců, všechno je jedno. :-)