Silvestrovský „vision board“

Kateřina Bukáčková, 30.12.2015. Rubrika Duchovní texty, Postřehy

Od té doby, co jsme s mužem svoji, si vždycky před půlnocí píšeme dopis na dalšího Silvestra, kam zapečetíme svoje nejtajnější sny a přání. Do loňského roku to byla přísně tajná akce a nikdo, ani ten druhý, nevěděl, co v našem top secret dopisu stojí. A o další silvestrovské půlnoci jsme se setkali sami se sebou, jen o rok mladšími.

Loni jsme ale zkusili něco, co nás bavilo mnohem víc a k čemu jsme přizvali i naše děti. Každý dostal velký kus balicího papíru, různé časopisy (u nás to byl Pravý domácí a Regenerace, takže bylo z čeho vybírat), lepidlo, nůžky, pastelky, fixy a tvoření mohlo začít. Děti lepily bez nějakého velkého přemýšlení, co se jim líbilo, to si nalepily. U nejstarší Elišky to bylo tak napůl.

Já, můj muž a Eliška jsme si svoje přání vystavili, já i popsala, takže jsme mohli celý rok sledovat, co se děje a jestli se naše sny plní, nebo ne. Pro Elišku to byla velká vesmírná lekce o síle lidské myšlenky a o tom, že přát si je velice odpovědná činnost a je moc dobře, že Bůh neplní všechna naše přání. Vylepila si třeba myšičku s dlouhým ocáskem. A za pár dní zemřel náš křeček, my si pořídili dlouhoocasé osmáky a ona si teprve po čase uvědomila, že přesně tohle si vylepila. Dost ji to polekalo, jestli snad svým přáním neuspíšila Filipčin odchod. Nevěřím tomu, ale byla to názorná lekce, že naše přání se mohou plnit různými způsoby a je dobré přát si vědomě a pokorně. Výtečně o tom vypráví film Interstate 60, vřele doporučuji!

Já teď na konci roku nemůžu uvěřit svým očím, protože se mi splnila všechna moje přání až po ta nejmenší. A že byla letos naprosto zásadní. Třeba kus půdy, na které by mohla vzniknout přírodní zahrada plná života, krásná maringotka bez kompromisů, rozjíždějící se terapeutická praxe. Vyplnily se mi ale i takové lahůdky jako třeba předení na muzejní noci nebo vlastní kosa. Jen jedno přání zůstávalo nesplněné, a tím bylo elektrické piano. Myslela jsem, že si na něj ušetřím, ale kdykoli mi zbyly nějaké peníze, utratila jsem je za něco do zahrady. Ani by mi nevadilo, kdyby se mé přání nesplnilo, ale měla jsem vnitřní pocit, že příští rok mám zase zasednout ke klávesám a hrát a hrát a hrát, a tak jsem vyčkávala. Dva dny před Štědrým dnem jsem šla s Haničkou do hudebky na poslední hodinu baletu a při čekání na chodbě mi padl zrak na lísteček, kde nabízeli zapůjčení kláves. Zjistila jsem, že je půjčuje učitel ve stejné hudebce, a zrovna když jsem se vydala k jeho dveřím, vyšel mi vstříc a měl zrovna hromadu času a několik druhů elektrických pián k zapůjčení. Hned jsme si plácli a já mám na celý příští rok k dispozici velice solidní nástroj a obrovitánskou radost. Když jsem přišla domů, znovu jsem se podívala na svoji listinu přání a pochopila jsem, proč jsem si musela na piáno tak dlouho počkat. Stálo tam totiž: „K Vánocům 2015 tento klavír“ :-)

Vůbec mi není blízké vesmírné objednávání. Jako by Milost byla nějaký supermarket, kam si chodíme kupovat svoje štěstí za zážitky a předměty a vztahy. Pokud si myslíme, že nám splnění tohohle nebo jiného přání přinese štěstí, velice se mýlíme a radost z tvoření se změní v urputné chtění a jak dobře víme, pokud něco moc chceme, naše sny a přání před námi o to víc unikají. Můžeme ale k tvorbě našeho života přistoupit obráceně. Potom to bude zábava a radost a nejvíc ze všeho udivená obrovská vděčnost. Jak? Zkusme vyjít z toho, že všechno, co potřebujeme ke štěstí, právě teď máme. A zeptat se jinak. Co by si moje duše přála, aby mohla manifestovat radost, kterou ve své podstatě je? Jak mě chce milost použít, abych sloužila téhle Zemi, abych pro ni byla solí? A pak už jen bez lpění, bez chtění, ale taky bez vnitřních omezení nechat na papíře vznikat, co vzniknout má, a jak jsem překládala v předchozím příspěvku, potom už jen ve svém životě vědomě vytvářet prostor, kde by se mohlo to krásné samo manifestovat.