První pomoc, o které se nemluví
Než se vdáš, tak se ti to zahojí.
Ale no tak, přece nebudeš brečet! Takový velký kluk!
Na, tady máš bonbón a už neplač! No vidíš, jak jsi šikovná holka!
Taky jste tyhle věty slýchali, když jste byli malí? Doma, od prarodičů, lékařů, ve škole?
Možná je svým dětem občas řeknete sami, ale možná se nad nimi trochu více zamýšlíte a něco vám na nich nesedí…
Mnoho se za ty roky změnilo a my začínáme cítit, že není nic přirozeného na tom, potlačovat svoje nebo cizí emoce. Že za tím vším je spíš náš strach z velkých emocí než zdravá reakce na strach, úlek a bolest našich dětí doprovázené (často srdceryvným) pláčem.
Postupem času se totiž přišlo na to, že při úrazech zdaleka nestačí jen ošetřit ránu, která je viditelná. Ta se totiž dříve nebo později zahojí, protože reparační síly a schopnosti našeho těla jsou neuvěřitelné a téměř dokonalé. Během úrazů, nehod, ale třeba i při úmrtí, stěhování, rozvodu a v dalších náročných situacích ale vzniká ještě zranění, které není viditelné. A ten, kdo nemá ponětí o tom, jak vzniká trauma, jak vypadá traumatizovaný člověk a jak potom nezpracovaná traumatická zkušenost ovlivňuje psychiku i další život člověka, může leccos přehlédnout.
Krvácení a další fyzické příznaky přehlédnout nelze, ale skutečně traumatizovaný člověk leckdy vypadá tak, jak si my (sami leckdy traumatizovaní ) dospělí, někdy přejeme: Dítě nepláče a je „statečné“. To, co se na první pohled zdá jako pozitivum, má ale nedozírné následky. Holčička, která měla nehodu na kole, za pár let neusedne do auta, dítě, jehož rodiče se rozvedli, začne najednou trpět neobvyklými alergiemi nebo není schopno si samo najít partnera, týraný chlapec začne brát drogy nebo se začne chovat násilnicky.
Není v možnostech tohoto článku popsat, co všechno se děje z hlediska psychologického a neurologického a mnohé situace patří do rukou odborníků. Tenhle článek pro vás píšu kvůli desítkám „malých“ situací, jimž jsme denně s dětmi vystaveni – dítě je svědkem nehody, samo se zraní, poleká, zaútočí na něj zvíře, topí se a mnoho dalších příhod, které nejsou během života s dětmi ničím neobvyklým. K tomu, abyste dali dítěti kromě případné fyzické první pomoci i první pomoc duševní, není třeba být psychologem.
Jak jsem už psala v článku Zase jeden plný naděje, který vám vřele doporučuji k přečtení, trauma bylo a je součástí života tady na Zemi nejen pro nás, ale celé stvoření. Zvířata před sebou navzájem utíkají, požírají se, perou se, vymezují se proti sobě, ztrácejí svá mláďata i životní partnery, naší vinou i svůj přirozený životní prostor. Proto jsme všichni dostali do vínku geneticky zabudované mechanismy, které nám pomáhají tyto náročné traumatické situace zpracovat tak, abychom z nich vyšli posíleni, ne poznamenáni na celý život. Zvířata je ještě nezapomněla, ale nás naše „kultura“ už několik století učí svoje pocity a fyzické projevy potlačovat. Mrkněte na začátek článku a jsme u jádra pudla…
Ve skutečnosti stačí jen velmi, velmi málo, aby se náročná situace nestala pro dítě traumatickou. Stačí jen znát pár informací, ne více než u první pomoci fyzické, poznat, když je dítě právě ve stavu šoku a svým vlastním klidem a přijetím mu pomoct vlastními silami z tohoto stavu vystoupit. Není třeba dělat nic, jen situaci rozpoznat, rozumět tomu, co se děje, a svým klidem a přítomností dovolit, aby se ozdravné procesy mohly samy spustit a všechnu nadbytečnou energii, která v těchto situacích díky našim hormonům vzniká, zdravě spotřebovat a vybít.
Zpětnou vazbu dostanete velmi snadno – dítě je uvolněné, o proběhlé situaci dovede mluvit, prožilo emoce s ní spojené, na podobné situace v budoucnosti reaguje beze strachu a úzkosti.
Možná si vzpomínáte, že před nějakým časem se Vašík ošklivě zranil při pádu z koloběžky. Uhodil se do hlavy a utrpěl šok. Fyzické projevy nebyly život ohrožující, a tak jsem upřednostnila léčbu traumatu před první pomocí fyzickou. Položila jsem ho na postel a dříve než jsem zavolala záchranku, pár minut jsem u něj seděla. Třásl se zimou, byl bledý a neustále opakoval: Maminko, řekni, že se mi to jenom zdá. To nemůže být pravda. Udržovala jsem ho v teple, držela jsem ho za ruku a klidným hlasem na něj mluvila. Jeho tělo se začalo třást a já jsem ho ujišťovala, že to je zdravá a potřebná reakce jeho organismu. Do pár minut se mu vrátila barva do obličeje a v sanitce mě už opravoval, když jsem špatně uvedla naši adresu. Po návratu se hnal okamžitě ke koloběžce, takže jsem měla zpětnou vazbu, že uzdravení proběhlo na všech frontách v pořádku.
Jsou situace, kdy je záchrana vlastního či cizího života přednější. V tom případě člověk přepne na autopilota, od emocí se zcela odpojí a působí velmi vyrovnaně, až skoro chladnokrevně. To je v tu chvíli samozřejmě velmi žádoucí, ale zanechává to velké šrámy na duši. To, co působí obdivuhodně a následováníhodně, je ve skutečnosti jen obranná reakce a nedostatečně prožitá krizová situace. Takto potlačené a nezpracované trauma lze samozřejmě léčit i zpětně, nejen v okamžiku, kdy se traumatická situace odehrává, ale to už patří do rukou lidem, kteří mají větší zkušenost.
Naprostá většina potenciálně traumatických situací je ale alespoň ve formě první pomoci zvládnutelná kýmkoliv. Chcete-li jednoduchý, srozumitelný, avšak odborně velmi kvalitní manuál pro rodiče, vřele vám doporučuji knihu Trauma očima dítěte. Za těch pár minut klidné a soustředěné pozornosti, kterou můžete svému dítěti pomoci od případných celoživotních následků, tahle kniha rozhodně stojí.
https://eshop.maitrea.cz/trauma-ocima-ditete
Trackback z vaší webové stránky.