Probuzení aneb Zamilování se do toho, kde jsi
Občas zavítám na krásné stránky http://www.zivotvpritomnosti.cz/ a nedávno jsem si s velkou vděčností odtud stáhla výběr článků od Joshiho Život v přítomnosti.
Článek, jehož autorem je Jeff Foster a jenž nese název totožný s názvem mého příspěvku, mě uchvátil. Nejen proto, že s jeho obsahem naprosto souzním, ale také proto, že jsem si díky němu zase uvědomila, proč je Cesta podle Brandon Bays tak transformační. Protože transformuje celou bytost a nepracuje pouze s myslí člověka. Protože naprosto zřetelně ukazuje, co jsme a nejsme my ve své podstatě, zvědomuje nám naše podmiňování a vede vždy k soucitnému odpuštění.
Teď už ale Jeff Foster:
Probuzení neznamená, že budete se vším „v pohodě“, nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být „neustále“.
…
Život nemusí odpovídat naší představě o tom, jaký by měl být, a proto je ve svém nejhlubším jádru tak pokojný. Jednoduše v něm není žádné přání, aby byl současný prožitek jiný, než právě je.
…
Ano, je to ušpiněná láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme svoje perfektní duchovní znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.
Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se „stínem“, nepochopenou „temnou stránkou“ života, těmi vlnami v nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to taková úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by měly zmizet.
Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém?
Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelně a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává.
Milost mi dala do ruky nástroj, kterým mohu lidem tuhle hlubokou pravdu pomáhat zvědomovat. Nedávno ke mně na cestu přišla jedna žena, která cítila obrovský strach z osamělosti. Protože byla velmi moudrá a zralá, poměrně snadno se otevřela do své vlastní podstaty, kterou popisovala jako pokoj. Ve chvíli, kdy byla konfrontovaná se svým strachem, jej ale posílala pryč, nechtěla jej vpustit do svého nitra, aby tam nenapáchal škody. Tak jako posíláme pryč ony v článku zmiňované sirotky našeho života. Ptám se jí tedy:
„Víte co, zkuste udělat pokus. Ztotožněte se na chvíli s tím, kdo vnímáte, že doopravdy jste – pokoj. A potom do toho prostoru vpusťte ten strach.“
Paní tak učinila a ke svému úžasu fyzicky vnímala, jak jí strach prochází, vytéká z ní ven a vrací se končetinami a potom celým tělem zpět jako osvobozená životní síla.
Byl to překrásný zážitek, těžko říct, zda více pro ni nebo pro mě.
Každý člověk, který ke mně přijde, s sebou přináší nevýslovný dar – sebe sama.
Trackback z vaší webové stránky.