Pro ztracené
„Jak mám ale dělat, pro co hořím, když nevím, co to je? Jsem v práci, která mě nebaví, ale nevím, kam jinam mám jít a co jiného dělat.“
Tahle otázka zazněla na besedě, kterou jsem měla před pár dny o metodě Cesta, ale možná zní v uších i vám.
Nevím, kde je moje místo. Nevím, proč jsem tady. Nevím, co tu mám dělat…
Moji klienti někdy říkají, že ztratili svoji cestu. Že nevědí, kdo jsou, kde jsou a kam mají jít. A já jim odpovídám – vaše cesta je teď a tady. A teď a tady. A teď a tady. Na tomto světě je mnoho komplikací počínaje daňovým systémem a výživovými doporučeními konče. Ale jedna věc je jasná jako facka – člověk nikdy nemůže sejít ze své cesty a nikdy se nemůže ztratit. Opravdové Bytí a jakákoli trvalá změna se může odehrávat jen v přítomném okamžiku. A my lidé jsme dostali dar nad dary – přítomný okamžik je stále tady. Teď. Teď. Teď.
A na nás je, abychom k sobě byli v tomto přítomném okamžiku naprosto pravdiví a upřímní. Co se tady děje? Před čím utíkám? Co nedokážu přijmout? A v ten okamžik jsme na své cestě, v ten okamžik jsme na Cestě.
Kdyby za mnou člověk, který položil tuto otázku, přišel na proces Cesty, nehledala bych s ním, co má dělat a pro co hoří. Zeptala bych se na něco jiného:
„Proč skutečně zůstáváte v práci, o které víte, že vás nebaví?“
A naslouchala bych, dokud by nezačal odpovídat z hloubi své bytosti. Máme tisíce rádoby racionálních důvodů, ale za nimi stojí strach. A za tím strachem bych se s tím člověkem vydala. A teprve ve chvíli, kdy by jej poznal, prožil a vyčistil všechno, co s ním souvisí, zeptala bych se:
„Kdyby nebyla žádná omezení a Milost mohla skrze Vás manifestovat to nejkrásnější, co si dovedete představit, co by to bylo?“
Někdy se musíme nejprve postavit svým vlastním strachům, přesvědčením nebo skrytým slibům a být svobodni OD NICH, aby se nám mohla otevřít svoboda K NĚČEMU, co dá našemu životu i Životu vůbec větší smysl.
Trackback z vaší webové stránky.