O velkých stromech a Škole Malého stromu
Foto: Barbora Tomisová
Nevím, jestli je to daň za dar života v propojení se vším a soucitem ke všemu, ale kromě veliké citlivosti k utrpení zvířat prožívám taky velikou bolest, když se kácí stromy. Zrovna včera před naším domem padly dvě nádherné zdravé borovice a jeden jeřáb. Už před časem jsme si s dětmi všimli, že se na nich objevily zelené křížky, a tak jsme se dovtípili, co je čeká. Posílali jsme jim doma modlitby a připravovali je na jejich osud.
V zásadě nemám nic proti kácení stromů, sama toužím po roubenici a masivním nábytku. Nějak ale stromy už od dětství vnímám jako své jednonohé bratry, ke kterým prostě nejde jenom tak přijít, nejprve je zmrzačit tím, že z nich udělám pahýly, a potom je ořezávat na špalky. Mám pocit, že bychom se měli zamýšlet nad tím, co si před domy vysazujeme za stromy. Ačkoli mi jeden kamarád z oboru rezignovaně sdělil, že stromy ve městě jsou pouhým spotřebním zbožím, nějak se s tím nemohu smířit. Mám představu, že by města mohly zdobit jedlé keře a ovocné stromy a nádherní velikánové by stáli tam, kde v důsledku nedostatečné předvídavosti lidem nebudou stínit do oken.
Nedokázala bych přijít ke stromu, keři nebo ke květině a utrhnout si větvičku nebo květ a přitom je nepožádat o svolení. Nedokázala bych prořezávat stromy, pokud bych je předem neupozornila, co mám v úmyslu. Nedokázala bych nechat pokácet strom, aniž bych mu předtím poděkovala a dala prostor viditelnému i neviditelnému životu v něm, aby si našel jiné útočiště. Mám takové přání, aby stromy káceli vědomí muži, kteří vědí, jak mocnou sílu a pevnou moudrost mají před sebou.
Nedalo mi to a včera jsem si nalistovala pasáž o kácení stromů v mé milované knížce Škola Malého stromu:
Babiččin táta se jmenoval Hnědý jestřáb. Řekla mi, že měl hluboké poznání. Dovedl chápat myšlenky stromů. Jednou, když byla malá holka, tátu popadla starost a říkal, že bílé duby na hoře jsou neklidné a mají strach. … Babička řekla, že táta byl tak zachvácen obavami, že k nim chodil i v noci, protože věděl, že je něco v nepořádku. Potom, jednoho časného rána, sotva se slunce vyhouplo nad hřeben, Hnědý jestřáb uviděl, jak se mezi bílými duby pohybují dřevorubci. Značkovali je a vymýšleli, jak je porazit a všechny dostat dolů do údolí. Když odešli, řekl Hnědý jestřáb, bílé duby začaly plakat. Nemohl ani spát. Sledoval dřevorubce, kteří pro své povozy vybudovali cestu do hor.
Babička řekla, že její táta promluvil s čerokískými muži. Rozhodli se, že bílé duby zachrání. V noci, když dřevorubci odešli a vrátili se do osady, Čerokíové rozkopali cestu a napříč vyhloubili jámy. Ženy a děti jim pomáhaly. Ráno přišli dřevorubci a strávili celý den opravováním cesty. Ale v noci ji Čerokíové rozkopali znovu. Tak to pokračovalo další dva dny a dvě noci. Potom tam dřevorubci postavili stráže vyzbrojené puškami. Celou cestu však uhlídat nestačili a Čerokíové hloubili příkopy, kde se dalo.
Babička říkala, že to byl úporný zápas, až byli všichni unaveni. Jednoho dne, když dřevorubci pracovali na cestě, padl na jeden z povozů obrovský bílý dub, povoz rozdrtil a zabil dva mezky. Řekla, že to byl nádherný zdravý strom, nebylo nejmenšího důvodu, aby spadl, a přece se to stalo. Dřevorubci se budování cesty vzdali. …
Babička řekla, že když měsíc dorostl do úplňku, uspořádali v porostu bílých dubů velikou slavnost. Tancovali při žlutém úplňku, bílé duby zpívaly, dotýkaly se navzájem větvemi a hladily i Čerokíe. Babička řekla, že zpívali pohřební píseň za bílý dub, který položil svůj život za záchranu svých druhů; panovala při tom tak zvláštní nálada, že se téměř vznášela nad horami.
„Malý strome, „ řekla, „takovéhle věci se nesmí nikomu říkat, protože v tomto světě, který je světem bílého muže, by to ničemu neprospělo. Ale ty je musíš znát. Proto jsem ti je vyprávěla.“
Řekla bych, že dozrál čas a takovéhle věci se musí říkat nahlas. V tomto světě, který přestává být světem bílého muže, nic neprospěje víc …
Trackback z vaší webové stránky.