O nemocech, nelékařských postupech a uzdravení
Předevčírem jsem zhlédla na webových stránkách České televize dokument Obchod se zdravím z údajně psychosomatického institutu Aktip.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1092813857-infiltrace/417235100061001-obchod-se-zdravim/
Stojí určitě za podívání, ale zcela jistě i za zamyšlení. Není pochyb, že hlavní terapeutka několikrát prokazatelně lhala, strašila svoji klientku rakovinou, mozkovou obrnou a dalšími diagnózami, které jí vyšly nikoli z lékařského vyšetření, ale z pár stránek barevných čtverečků a koleček a tří obrázků. Odborně se tomu říká nocebo – vystrašený pacient zkrátka poslušně onemocní nebo zemře v lékařem či jinou autoritou předepsaném termínu. Terapeuti a lékaři si pacienty vzájemně doporučovali, aniž by si ale výsledky vyšetření a terapií vzájemně předávali, takže tisíce jen létaly a provázanost a komplexnost léčby byla nulová. Lidskost, pokora a empatie taky evidentně nejsou silnými stránkami týmu v Aktipu.
Na druhou stranu, herečka Ivana Lokajová, která s potížemi se štítnou žlázou a únavou do Aktipu přišla a skrytými kamerami vše natáčela, je vlastně sama důkazem, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. I ona sama na začátku dokumentu říká, že se se štítnou žlázou léčí už osm let a v současné době trpí dlouhotrvající únavou, kvůli níž ji její lékařka chce poslat na imunologické vyšetření. Stejnou beznaděj, rutinu a putování od lékaře k lékaři a od vyšetření k vyšetření by pravděpodobně mohla natočit i v běžném lékařském zařízení. Je bohužel smutnou pravdou, že i mnozí lékaři postrádají empatii a lidskost, a bezradnost klasické medicíny v oblasti chronických onemocnění, psychosomatických onemocnění i v různých psychospirituálních procesech je známá a pochopitelná.
Co se noceba týče, zrovna tento týden u mě byla jedna nastávající maminka, která první dítě porodila císařským řezem, a svěřila se mi, že její lékař prohlásil, že samozřejmě sekcí bude muset rodit znovu, byť pro to objektivně žádný důvod není. A to přesto, že z žen, které znám a které se po prvním porodu sekcí rozhodly pro přirozený porod, se to podařilo úplně každé. Není to automatické, protože příčin může být celá řada, ale šance, že porod proběhne přirozeně, je veliká, pokud je žena ochotná zpracovat trauma z předchozího porodu a vzít porodní zkušenost do svých rukou a nečekat jen, co s ní kdo udělá (a takový pocit, byť může být zkreslený tím, že vlastně v Aktipu nebyla jako klientka, ale jako infiltrátorka, jsem měla právě z Ivany Lokajové).
Podstatou tohoto zamyšlení je ale něco jiného – co vlastně vede k uzdravení? Z dokumentu by se mohlo zdát, že všechny „nevědecké“ metody jsou jen obchodem s beznadějí a že alternativu vyhledávají povětšinou zoufalí lidé, kterým klasická medicína nedokázala pomoci. Za ty téměř čtyři tisíce hodin, které jsem strávila s lidmi v terapiích, musím říct, že nic není dál od pravdy. Setkala jsem se s přemýšlivými, samostatnými a otevřenými lidmi, kteří pochopili, že ve skutečnosti se uzdravit mohou jen oni sami. Někteří využívali lékařské péče v plném rozsahu, někteří si vybírali, mnozí ji odmítli zcela. Zkušenost většiny z nich byla, že s některými postupy, které nejsou klasickou medicínou uznávané, se svým lékařům nesvěřují. Může tedy vlastně kdokoli z nás říct, co přesně uzdravuje? Co přesně uzdravilo nás, naši sousedku, našeho kamaráda? Nebo proč to stejné naší tetě nezabralo a ona zemřela? Je medicína založená na důkazech skutečně jedinou a objektivní cestou ke zdraví?
Ze své zkušenosti mohu říct, že jsem ve své praxi ještě neviděla dva lidi, kteří by ke svému uzdravení přistupovali stejně. Objevovaly se kombinace klasických postupů s terapiemi, rodinnými konstelacemi, bylinami, homeopatií, šamanskými rituály, stravou a vším prostupovala snaha svoji nemoc pochopit a proměnit život tak, aby nemoc už nebyla potřeba. Pro mnohé je tenhle chaos děsivý – když je tolik cest, co když si vyberu špatnou? Co když udělám chybu?
Možná tím ale dostáváme od Života jinou zprávu – pouze jediná cesta je ta správná, a to ta naše osobní. A kupodivu na takovéhle cestě mohou být léčivé i kapičky bez účinných látek, vědecky naprosto neprokazatelné postupy, třeba i jediné slovo naprosto cizího člověka pronesené ve správnou chvíli na správném místě. Pojďme se na téhle cestě potkat všichni bez předsudků – vy, co pracujete lege artis jako lékaři, my, kteří lidi provádíme v systému certifikovanými i necertifikovanými terapiemi, bylináři, kněží, kamarádi, spolupacienti, rodiče i děti. Nikdo z nás neví, čím kdokoli z nás může zásadně přispět k tomu, že ne-mocný člověk najde odvahu převzít za sebe zodpovědnost a rozhodne se žít. Máme-li totiž v sobě dostatek pokory, potom musíme – lékař, nelékař – přiznat, že nemoc, smrt a uzdravení jsou nepopsatelně složité, naše lidské chápání dalece přesahující fenomény. Nechme tedy Život léčit a dovolme mu dokonce uzdravovat i necertifikovanými a laboratorně neprokazatelnými metodami a dělejme svoji práci pokorně, s úctou a láskou. Obchod se zdravím není omezen jen na alternativu a zranit a sebrat naději dovede stejně šarlatán jako lékař s mnoha tituly před i za jménem. Dovolme lidem svobodně se rozhodovat a hledat svoji vlastní cestu ke zdraví a dejme každému právo vybrat si z té nepřeberné škály to, s čím zrovna rezonuje a kudy vede jeho osobní cesta k uzdravení.
Trackback z vaší webové stránky.