O jídle stokrát jinak
Každá doba a každá civilizace má své mýty o jídle, své rituály a myšlenkové koncepty, kterým věří.
Ta naše se třeba zaklíná vědeckými důkazy a nejrůznějšími studiemi. Co na tom, že každých pár let vyjdou jinak, většinou podle zadání potravinářského průmyslu. Kromě toho ujíždíme na kuchařských knihách, které jsou suverénně nejdražší a nejvýpravnější knihy na trhu. A kulinářských pořadech v televizi. A na prodeji předražených, zaručeně převratných doplňků stravy.
Nějak jsme taky uvěřili, že když budeme jíst podle propočítaných jídelníčků nebo na základě nejnovějších vědeckých doporučení, budeme zdraví, a až objevíme a popíšeme v jídle všechny látky, které dosud popsány nebyly, stane se konečně naše jídlo lékem.
Před námi mnoho civilizací nemělo možnost se na jídlo dívat jako na soubor malých částeček, které se v těle štěpí na jiné, ještě menší částečky, aby se potom podílely na nejrůznějších metabolických a fyziologických procesech. A tak na to šly jinak. Pozorovaly, jak se jídlo chová v těle člověka. Zda ho zahřívá či ochlazuje, zda jej nabuzuje, nebo uklidňuje, uzemňuje, nebo zjemňuje.
Dávaly ho do souvislostí s temperamentem člověka, jeho náladou, zdravotním stavem i ročním obdobím, aby následně vypracovaly velmi pregnantní návody jak pomocí jídla navracet a udržovat ztracenou rovnováhu, oslabené zdraví či usměrňovat psychické výkyvy. Jídlo bylo spíše než matérií energetickou informací, která harmonizovala další energie v nás a kolem nás, případně dál negativně prohlubovala vzniklou disharmonii.
Jídlo ale bylo odedávna víc než jen zdroj energie, hmota složená z malých částeček. Jídlo se ve všech kulturách také obětovalo božství v jeho nejrůznějších podobách. V naší křesťanské kultuře je příkladem, byť s trochu posunutým významem, eucharistie. V kontextu podobných rituálů se s jídlem, alespoň pro lidi, kteří se jich s vírou účastní, děje zásadní duchovní proměna. Nemůže být ani řeči, že by víno popíjené při Večeři Páně bylo svou substancí totožné s vínem, které předtím někdo koupil v obchodě.
A proč to všechno píšu? Tento výčet mě vede k zamyšlení, zda k pochopení, co se v našem těle děje, když sníme nějaké jídlo, postačují nějaká objektivní kritéria, jako třeba znalost anatomie, mechanismů vstřebávání různých látek a biochemické složení jednotlivých potravin. Stejně jako fyzika posledních let zjistila, že ty nejmenší částice se chovají jako částice nebo jako vlnění podle očekávání jejich pozorovatele, co kdyby to s jídlem mohlo být podobně? Co kdyby mohl být rozdíl mezi tím, zda sním s radostí a vděčností buchtu, kterou s láskou pekla moje babička, nebo zda si podobnou koupím v samoobsluze a zhltnu po cestě do práce? Zda jím zdravě s lehkostí nebo se bojím každé druhé potraviny pro její potenciálně škodlivé účinky na lidské zdraví? Zda za jídlo poděkuji průpovídkou, modlitbou či vděčným spočinutím nebo jej spořádám u ranní porce negativních zpráv z celého světa?
Takový zajímavý paradox jsem prožila před pár dny v Praze, kde jsme na setkání starého tibetského učení atijógy společně prožili rituál zvaný ganapúdža, při němž je požehnáno jídlo a potom snězeno ve prospěch všech cítících bytostí. A ačkoli jsou buddhisté vesměs vegetariáni a abstinenti, zde se rituálně konzumoval alkohol a maso. Zkrátka, když dva dělají totéž, není to totéž…
Pocházím z jiné tradice a odříkávání sanskrtských manter místo modlitby mi nejde přes pysky. Ale už nějakou dobu doma před jídlem říkáme novou průpovídku, která v pár řádcích shrnuje smysl a poslání tibetské ganapúdži. Třeba by se Vám líbilo také občas pozvednout společný oběd na obřad díkůvzdání, a tak se s Vámi o ni podělím.
Všechny světy
všechny bytosti
všechny věci
jezte s námi.
Ať tohle přání
letí do dáli
a přinese všem
požehnání.
Trackback z vaší webové stránky.