O čertech a divadelních rolích
Tak jsem nějak měla poslední dobou pocit, že se moje děti perou a škodí si víc, než by bylo únosno. Pozorovala jsem, jak se ve mně probouzí moje největší, nejdelší, nejslavnější a v každém případě nejdramatičtější životní role, která by se dala nazvat – podívejte se, co všechno tady dělám a jak při tom trpím, připadám si zneužívaná a jsem strašně zklamaná, jak jste na sebe oškliví, kdyby nebylo vás, žila bych v nebeských sférách obklopena anděly ve stavu permanentní blaženosti.
Tuto roli cizeluji už od narození nejstarší dcery a mám ji tedy zvládnutou s bravurou a grácií do té míry, že už jí sama nevěřím. :-) Možná se vám taky stalo, že jste z hloubi sebe pozorovali výjev, v kterém jste hráli hlavní roli a nevycházeli jste z údivu, co vaše ústa vypouští za neuvěřitelné výroky. Stačí trocha pozornosti a důvtipu, avšak někdy i pár let času, než se člověk dopátrá, že ty věty nejsou zas tak moc originální a že celá ta role je snadno předvídatelná a děj je natolik banální, že není až tak moc třeba na nich lpět a zakládat si na nich. :-)
Děti jsou velice vnímavá stvoření. Na rozdíl od většiny dospělých jasně cítí, že v některých okamžicích je jejich vlastní bytí zastřeno a jejich prostřednictvím jedná nějaké nevědomé nutkání. Eckhart Tolle jej nazývá pain body, emoční tělo. Moje děti pro tuto nevědomou entitu vytvořily pracovní název čert. Moje pětiletá Hanička mi naprosto bez zaváhání vysvětlila, že čert spí v její pravé paži a někdy ho někdo probudí, někdy se probudí sám, protože měl zlý sen. A potom prstem projela přes celou paži až k srdci, kde se ten čert usadí, když se potřebuje vyřádit. A v tu chvíli mi bylo jasné, že není třeba nic dodávat, že ona sama ví mnohem jasněji, co se ve skutečnosti děje. Že ona ještě ví, že momentální nevědomé chování s ní nemá nic společného.
V současnosti mnoho rodičů hledá ke svým dětem cestu jinak, než tomu bylo zvykem v předchozích generacích. Měníme způsoby výchovy, vzdělávání, stravování, dokonce vyměšování a přivádění na svět. Někdy nám to plyne hladce a mírumilovně, někdy to drhne – to když jednáme ze svých strachů a bolestí nebo když narazíme na zkostnatělý a nabubřelý systém. Někdy se držíme slovíček a vnější formy a podstata nám uniká. A myslím, že to všechno k tomu patří. Myslím, že pro naše děti je největším darem, když nás vidí, jak pravdivě žijeme svůj život. A pravdivě, to znamená i ve chvílích, kdy skrze nás žije život emoční tělo, které může být mnoho století staré, a my si jej postupně zvědomujeme a propouštíme na svobodu a vyprávíme si o tom s nimi. A dovolíme jim totéž. Někdy je to veliká legrace a v každém případě velká úleva, když neztratíme ze zřetele, že jsme jen taková zvláštně a leckdy zlomyslně namíchaná banda, která si vzájemně pomáhá k tomu, aby si vzpomněla, kdo doopravdy je.
Po mnoha letech nastal konečně čas, abych tuto svoji skutečně dramatickou roli za asistence dětí posadila na lodičku, nechala ji odplout na širé moře a zahrála si s nimi piškvorky. :-) Možná se ještě, holka, vrátí, ale piškvorky to jistí! :-)