Kdy začíná život doopravdy?
Když se člověk narodí?
Když jde poprvé do školy?
Po maturitě?
Když začne pracovat?
Když založí rodinu?
Za sebe bych řekla, že člověk může prožít celý život, aniž by ho skutečně začal žít sám za sebe. Že se to nestane samo o sobě jen tím, že člověk dosáhne nějakého věku nebo projde určitým vnějším milníkem. Ten moment se nedá přesně časově určit ani nijak zobecnit, když k němu však člověk dojde, je to naprosto zřetelný a nezaměnitelný pocit. Vědomí smíření se svou minulostí, otevřenosti vůči budoucnosti a pevného ukotvení v přítomnosti a v sobě samém. Znalost sebe sama a láska k sobě samému. Úcta k druhým a soucit s nimi. Zcela samozřejmý pocit zodpovědnosti za svůj život a všech závazků z toho plynoucích, avšak zároveň smíření s tím, že je něco, co mě dalece přesahuje, přináší do mého života situace a výzvy, které nemám a nikdy nebudu mít pod kontrolou, ale které slouží a vždy budou sloužit k mému vnitřnímu růstu. Všudypřítomný pocit vděku za život a štěstí z tohoto vděku samovolně prýštící.
Žít život z tohoto vědomí je mistrovské dílo hodné toho, kým lidská bytost skutečně je. Přináší do světa harmonii, mír, krásu, pokoj, radost.
Stojí za to se na tuhle cestu vydat. Pomalinku se smiřovat se vším, co jsem jako dítě nedostala. O co jsem byla ochuzena. Nacházet, čím jsem byla obdarována. Co z toho, čemu věřím, je pro můj život skutečně prospěšné. Co z toho, co dělám, dělám sama ze sebe, a co dělám, abych se zavděčila ostatním. Aby mě ostatní měli rádi nebo mě alespoň uznávali. Pozvolna nacházet vztah sám k sobě, ke svým předkům, případně ke svým potomkům. Daleko víc než osobní žabomyší války vnímat kontinuitu a lásku, která proudí mezi generacemi, byť na úrovni našich eg je většinou nepostřehnutelná. Nacházet jedinečný a neopakovatelný smysl, proč jsem tady na světě a jehož naplnění mě naplňuje blahem a do světa přináší celistvost.
Jakmile začneme tohle ve svém životě vnímat, začneme se probouzet do skutečného, plně žitého života. Život, který se nám „děje“, je ve skutečnosti spánkem, zlým snem, ze kterého je možné se probudit. Jak už jsem psala, je to spíš sundávání závojů nebo loupání cibule než jednorázový akt probuzení, tak se na sebe nezlobte, že občas zase usnete a trochu si klimbnete. :-) Hluboký spánek může být někdy předzvěstí plnějšího probuzení.
PS: Pokud jsou pro vás duchovní a mystické knížky o probouzení příliš složité a neuchopitelné, vřele doporučuji knihu Najděte si svého marťana od psychologa Marka Hermana. Čtivá, polopatická psychologie pro začátečníky i pokročilé. :-)
Trackback z vaší webové stránky.