Jeden narozeninový
Tomáš Garrique Masaryk řekl, že věří v demokracii, protože věří v ušlechtilost a nesmrtelnou duši každého člověka.
Člověk je ale bytost komplikovaná a sváří se v něm odvaha i apatie, dobro i zlo, láska i nenávist a už mnohokrát se stalo, že se jednotlivec i celé skupiny lidí, kteří ztratili vizi a naději, ve svém strachu přiklonili k někomu, kdo jejich strach zneužil ke svému prospěchu. Na druhou stranu, když člověk pocítí, že na něm někomu skutečně záleží, že pro někoho má cenu, že v něj někdo věří, dokáže se s nebývalou odvahou a odhodlaností rezignaci a apatii vzepřít.
Zažili jsme v našich krátkých stoletých dějinách obé.
Jeden z nejsilnějších okamžiků mého života, v němž se zformovala velká část mého současného životního postoje, se shodou okolností kryje i s velkým mezníkem naší země. V roce 1989 mi bylo 12 let a teprve jsem se začala na světě rozhlížet, klást otázky a dělat si svoje názory. Jednoho adventního večera (kterému se tenkrát tak říkalo leda tak v křesťanských kruzích) jsem šla z kroužku domů a na náměstí stáli lidé, zpívali koledy a do toho sněžilo. Zastavila jsem se a někdo mi podal do ruky svíčku. Byla jsem malá holka, sama bez rodičů, a přesto jsem měla mezi všemi těmi dospěláky své místo. Zpívaly se koledy a potom hymna a já jsem cítila, že jsem součástí toho nejvelkolepějšího, co v člověku je. Schopnosti lásky, duchovního přesahu a sounáležitosti.
Včera v 19.18 se na mnoha náměstích České republiky konalo shromáždění organizované Milionem chvilek pro demokracii. I přesto, že hustě pršelo a byla už tma, nedalo mi to a na shromáždění jsem se vydala. Vyprávěla jsem svému muži ten třicet let starý příběh, který jsem sdílela i s vámi, a měla jsem pocit, že je čas tuto sounáležitost vědomě obnovit a nehlásat pravdu jen na svých webových stránkách z tepla a pohodlí svého domova.
Setkání to bylo krásné a povznášející. Plné neokázalé důstojnosti a vzájemnosti. Bylo mi tam dobře.
Cestou domů mi zněla v uších věta: Naděje není víra, že věci dopadnou dobře. Naděje je víra, že věci mají smysl, ať dopadnou jakkoli.
Tak si ji vzájemně předávejme. V současné době nemáme v čele naší republiky člověka, který by v nás to dobré a ušlechtilé probouzel. Nemusíme se však za to schovávat a můžeme vzájemnost v nejrůznějších podobách vytvářet sami. Kdoví, pro koho se můžeme stát tou rozhodující osobou, která mu v tu pravou chvíli podá do ruky hořící svíčku.
A mimochodem – jeden můj malý osobní kruh se tam uzavřel. Hned při příchodu na náměstí jsem dostala do ruky svíčku s trikolorou. Děkuju moc, Jani! :-)