„Eloi, Eloi, lema sabachthani?“
Jsou chvíle v životě lidském, kdy mlčeti je víc než zlato.
Kdy tváří v tvář prožitku toho druhého zahlédneme svůj vlastní strach a potom, abychom jej zaplašili, říkáme laciné nepravdy, které místo aby konejšily, trčí ven ve své nepatřičnosti jako rezavé hřebíky.
Třeba když člověku, který ví, že odchází, říkáme, aby bojoval. Nebo bodře prohlásíme, že tu bude do sta let, aniž bychom mu dali příležitost se rozloučit, mluvit o svém strachu, své úzkosti a své osamocenosti. Jednou jsem čekala na brněnském nádraží, kolem nás ve tmě freneticky pobíhal asi desetiletý chlapec a vykřikoval něco o satanovi a o tom, že je jeho přítel. Nevím, jestli to byl text nějaké písničky nebo výplod jeho mysli, ale když jsem se mu dívala do očí, nebylo pochyb, že je na hony vzdálen soustředěnému a radostnému dětskému prožívání. Jeho babička jeho stav ještě posilovala sladkými bonbóny, jimiž se ho marně snažila umlčet, a jako pěst na oko působila věta, jíž ho před zraky nás všech chtěla uklidnit: „Ale Filípku, čerti přece nejsou…“
Před nedávnem jsem v procesu Cesty znovu prožila vzpomínku asi ze svých tří let, kdy na mě z ničeho nic, bez varování a poprvé v životě padlo vědomí konečnosti. Probudila jsem se v noci a najednou se propadla do nicoty, naprosté bezesmyslnosti všeho lidského konání a hrůzy z konečnosti své i svých blízkých. V slzách jsem se doklopýtala k babičce a dědečkovi, kteří mě ujistili, že ani já neumřu, ani oni neumřou, a uložili mě zpátky do postele. Když potom přišel čas jít k táborovému ohni, moje malé moudré tříleté já naprosto odmítlo mluvit s babičkou i dědečkem, „protože tomu ale vůbec nerozumějí“. Namísto toho si přizvalo k ohni samotnou Smrt. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v ní poznala učitele, jehož blízkost jsem vyciťovala ve všech důležitých duchovních prožitcích i životních milnících.
Moje prostřední dcera Hanička přišla na svět s otevřeným srdcem. Je křehká, laskavá a citlivá. Několikrát v životě jsem ji viděla opravdu do hloubi duše otevřenou. Třeba když jsme četli pohádku o delfínovi Dilovi, kterému zemřela maminka. Nebo když jsme pátrali po osudech Titaniku a stovek lidí, kteří našli smrt v ledovém oceánu. Naposledy teď o Velikonocích, když jsem dětem pustila kreslený příběh o Ježíši Kristu, kde byly pašijové scény opravdu jen decentně naznačeny. Když jsem vnímala tu hloubku, ze které se derou její vzlyky, velice dobře jsem cítila, že je stejného druhu jako ten můj prožitek a že rezavých hřebíků už bylo dost. Vzpomněla jsem si taky na slova Tomáše Halíka o tom, že slova naděje a víry mohou být jen povrchní sladké řečičky, dokud nevezmeme vážně bolest, která jim předchází. Vždyť (nejen křesťanská) víra otevírá lidská srdce, sjednocuje, a proto přináší do života paradoxně více bolesti a lidské bezmoci, než cítí člověk zahleděný pouze do svého osobního příběhu. Jak velkou odvahu musel mít evangelista, když nechal Ježíše na kříži pronést poslední větu: „Eloi, Eloi, lema sabachthani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
A pokud nebudeme hluší a nebudeme tolik mluvit, poznáme, že je to obecně lidský prožitek. Pocit konečnosti, totální vydanosti a bezesmyslnosti všeho našeho bytí. To před ním jako civilizace tolik utíkáme a on nás stejně všechny dostihne. A je to dobře, protože on je branou do Věčnosti, zůstanu-li v křesťanském kontextu, ale i tato zkušenost je obecně lidská a univerzální. Vycítíte-li tedy, že váš blízký právě prožívá realitu téhle skutečnosti, mějte odvahu být tam s ním, přiznat svůj vlastní strach a třeba s ním i plakat. Teprve potom přijde sama od sebe možnost, aby Dilo spatřil svoji maminku na nebi jako věrnou průvodkyni hvězdu, duše utonulých lidí našly svůj klid a Ježíš Kristus vstal z mrtvých.
Trackback z vaší webové stránky.