Duchovní pravdy aneb Od směrovky ke slepé uličce
Před pár dny jsem procházela procesem Cesty s neobyčejnou bytostí. Z hlediska našich současných lidsky-civilizačních měřítek by se dala vnímat jako nepříliš úspěšná, zbytečně komplikovaná a ostentativně necivilizovaná. Sub specie aeternitatis je tato žena žijící moudrost a pokora. Všechny životní rány jí kromě bolesti daly i dar – ve svém životě nemá téměř nic, s čím by se mohla identifikovat, na čem by mohla zakládat svoji osobnost, výjimečnost, co by ji určovalo a definovalo. Jakkoli to může působit strašidelně, téměř jako jízdenka do bezvýznamnosti a průměrné šedivosti, opak je pravdou. Čím méně sami sebe definujeme, tím více z nás září to, kým doopravdy jsme. Ve vší kráse, síle, ale i zranitelnosti a křehkosti. A taková je i moje vzácná přítelkyně – křehká, a přitom silná a neodolatelná ve své opravdové zranitelnosti.
Tato bytost se mnou chtěla projít procesem přímo archetypálním – více a více ji svazoval a paralyzoval strach z nemoci, bolesti a smrti. Není většího požehání než procházet procesem s moudrou a otevřenou duší. Není větší štěstí než vidět lidskou bytost, jak se probouzí do vědomí, že její nejhlubší strach je zároveň její největší přítel, že ty nejhorší životní zkoušky pro nás zároveň byly a jsou vzácným darem.
Když se lidská bytost začne probouzet a uslyší ve svém nitru volání po opravdovém a trvalém štěstí, začne tento hlas následovat. Změní svůj život podle rad z knih o osobním rozvoji a ono to funguje! A tak se rozvíjí, prochází osobním růstem a chápe víc a víc a je přešťastná. A pak zase chvíli není… :-)
Do určitého okamžiku jsou duchovní pravdy z nejrůznějších knih skutečným požehnáním. Uznáme-li, že to, čemu věnujeme pozornost, roste a přichází do našeho života, můžeme skutečně začít tvořit svůj život. Převezmeme za něj zodpovědnost. Už není žádné nebezpečné venku, ale jen my sami, kdo neseme zodpovědnost za to, zda budeme šťastni, nebo ne.
A tak se měníme dál a věříme, že až dostatečně duchovně vyrosteme, až toho dost přečteme a absolvujeme ten jediný, zcela transformační seminář, budeme konečně šťastni. Máme toho ještě hodně co pochopit, ale až budeme skutečně duchovně pokročilí, bude z nás zářit zdraví a krása.
Avšak v životě každého, kdo touží po opravdovém štěstí a opravdové svobodě, přijde okamžik, kdy bude třeba poznat a prožít, že v lidských dimenzích pro to není možné udělat vůbec nic. Jak by bylo možné udělat cokoli, abychom byli tím, kým doopravdy jsme? Proč bychom měli vyvinout jakékoli úsilí, abychom byli tím, kým ve své podstatě jsme? A nejpozději v této chvíli duchovní rady a pravdy, které doposud byly zázračnými směrovkami ke svobodě, se najednou stávají pastí, která nám nedovolí uvidět, že Pravda není za těmi směrovkami, ale před nimi! Že byla ještě dřív než kterákoli duchovní pravda, jakákoli rada a že TAM lze vstoupit jen jako dítě, které nic neví, ničemu nerozumí, jen se odváží překonat obecně lidský a veskrze rozumný pud sebezáchovy a odevzdat se tomu velikému, neobsáhnutelnému, kde mě může čekat smrt, nebo poznání nebo možná obojí.
…
Jsem nesmírně šťastná, že přibývá bytostí, které do tohoto okamžiku dospěly. A jakkoli se to může zdát zamotané a nelogické, poznaly, že duchovní rady a pravdy nejsou dobré ani špatné, že v lidském životě mohou být tím největším požehnáním a po čase se ty stejné pravdy stanou duchovní slepou uličkou.
A moje milá kamarádka? Prožila si to, že v Jednotě neplatí ani to, že strachem ze smrti si nemoc a smrt přivolá. Ve svém strachu poznala svého přítele, který ji vedl k hlubokému pochopení, co smrt ve skutečnosti je. A poznala taky to, že emoce nám ve skutečnosti nemohou ublížit – jsou, jaké jsou. Stejně jako myšlenky, které plují prostorem a čekají, kdo je chytí, uvěří jim a bude je následovat. Avšak v okamžiku, kdy necháme myšlenky, aby volně pluly prostorem dál, ale neulpíme na nich, ve chvíli, kdy necháme emoce volně projít, aniž bychom je obrátili proti svému okolí nebo proti sobě, nám nikdo a nic nemůže ublížit. Je to jen naše ulpívání a náš odpor, které mohou v duálním světě vyvolávat zdání, že se děje nějaká škoda.
Moje kamarádka si nevyřešila svůj strach ze smrti – zůstal před ní jako veliká černá díra. Ostatně stejně jako před námi všemi. Stejně jako celá naše budoucnost. Stejně jako osud celé Země, celého temného a nekonečného vesmíru. Teď už zbývá jen jediné – nechat černou díru černou dírou, neuzavřít ji do dalšího duchovního konceptu, a skočit …
Trackback z vaší webové stránky.