Doktorská pohádka pro dospělé
Kauza Aktip a různé šarlatánské i „šarlatánské“ lékařské/léčitelské postupy hýbou naším internetem a lékaři jsou pobouření, kdo všechno se jim plete do řemesla, případně k čemu všemu se lidé z jejich řad propůjčují.
Dnes přidám střípek do mozaiky zase z jiného úhlu.
Dnes jsem byla po letech u obvodní lékařky kvůli alergickým a astmatickým potížím, které se mi letos nedařily zvládat přírodními metodami. Nechala mi udělat rentgen dutin, nález se jí nelíbil a odeslala mě na nejmenované odborné pracoviště. Protože mi poslední dny opravdu nebylo dobře, vydala jsem se tam a vyseděla dvouhodinovou frontu.
Přikládám následnou autentickou, nijak nepřikrášlenou konverzaci mezi mnou a nejmenovaným odborným lékařem.
L: Tak co vás trápí?
Já: Mě sem posílá paní obvodní doktorka, protože…
L: To mě nezajímá, ptám se, co vás trápí!
Já: No, já myslím, že to je možná od zubu
L: Prosím vás, odpovídejte na moje otázky! Proč jste sem přišla?
Já: Paní doktorka mi nechala udělat rentgen a na jeho základě…
L: Ptám se vás, jaké máte subjektivní potíže! Co máte za problém?
Já: Já myslím, že mám problém s…
L: To musíte být tak rozvláčná? Já mám plnou čekárnu lidí!
Já: (už mi začíná docházet trpělivost) Co je rozvláčného na větě, myslím, že mám problém? Zatím jste mě, pane doktore, nenechal dopovědět ani jedinou větu.
L: (usedá do křesla, významně pomrkává na hodinky) No tak povídejte! Schválně, jak dlouho vám to bude trvat! Vy budete asi učitelka, co?
Já: (z křesla se naopak zvedám) Nezlobte se, pane doktore, ale myslím, že tohle nemáme ani jeden zapotřebí. Pokud nám to takhle skřípe, bude lepší, když to skončíme a já si počkám příští týden na druhého lékaře.
L: (překvapeně) No dobře, tak to zkusme ještě jednou.
Já: Dobře, dejme tomu tedy poslední šanci.
L: (dívá se do karty, od té doby jsem pro něj paní magistra, věnuje mi nadstandartní péči, dokonce i po ordinačních hodinách)
A proč o tom všem píšu? Mně jen teče z nosu a občas se mi špatně dýchá, ale někdo je opravdu těžce nemocný, možná umírá a mnozí z nich se setkají v ordinacích těch, kteří se staví do pozice jediných oprávněných k léčení, se stejnou arogancí, netrpělivostí, pocitem, že pro nikoho nejsou důležití a jenom překážejí.
Já jsem měla na výběr, protože jsem měla dost času. Mohla jsem kdykoli odejít a zvolit si svobodně lékaře, u něhož se budu cítit jako respektovaný člověk. Mohla jsem v tom neosobním, administrativní mašinérií pokřiveném systému najít někoho lidského.
Někdo ale závodí s časem a ejhle! Najednou je tu někdo, kdo mu věnuje celé hodiny! Kdo mu dodá naději! U něhož má pocit, že v tom není sám!
Instituce jako Aktip jen ukazují slabá místa v našem zdravotnictví. Nedostatek času. Neosobnost přístupu. Neochota lékařů naslouchat. Jejich arogance k jakýmkoli postupům, jež nejsou lege artis. Neschopnost citlivě sdělovat diagnózy, vytváření atmosféry strachu, braní nadějí. Nezměníme-li něco přímo v samotném zdravotnickém systému, těžko se můžeme divit, že právě ti nejslabší budou naději a lidskost hledat jinde. A bohužel – jak ukazuje případ Aktipu – často marně.
Trackback z vaší webové stránky.