Dočkej času…
Dokud se nezamýšlíme nad tím, jak vlastně plyne čas, a žijeme tady u nás v euroatlantickém prostoru, je to pro nás velice snadné. Ztotožňujeme se s lineárním plynutím času, který začíná někdy v temné minulosti, případně v bájné Atlantidě, a končí zářnou či apokalyptickou budoucností, to podle naší letory a momentálního naladění. Žít tento lineární čas je velice zajímavé, protože se můžeme poučovat z minulosti a plánovat budoucnost. Pokud ale nerozpoznáme, že společně s tímto časem plynou ještě časy jiné, cyklické a že za tím vším a v tom všem existuje bezčasá Přítomnost, může se stát, že se toto lineární prožívání času stane naším vězením. Nevšimneme si totiž, že ve skutečnosti žijeme v proudu energií, které někdy plynou hladce, někdy se téměř zastaví a stáhnou se do sebe a jindy víří v divokém tanci. Tyto rytmy se mění během dne, během menstruačního cyklu, během roku a celého života. Je dobré je znát, abychom ve své zaslepenosti nebojovali proti Životu samému. Jakmile se nám totiž začne nedostávat energie, první myšlenkou je, že je něco špatně, druhou potom, jak proti tomu bojovat. A co je boj? Další výdej energie. A začarovaný kruh se roztáčí. Někdy může nabrat úctyhodné obrátky. To když k tomu všemu ještě přibude příběh, jak jsme nemožní, že nic nezvládáme a jak to ostatní zvládají líp než my. Úbytek energie v takovém případě je enormní. Proč? Protože bojujeme nejen proti únavě, ale i proti tomu, abychom nebyli tak nemožní a byli stejně výkonní, jako se zdají úplně všichni v našem okolí.
A co tedy s tím? Odpověď je jednoduchá, jen v našem lineárním světě někdy obtížně proveditelná. Nic. Nic. Vůbec nic. Když energie ubývá, tak jí ubývá. Je to tak správně, je to tak třeba. A pokud na podzim zjistíme, že najednou nezvládáme to, co jsme v létě zvládali s přehledem, není nejmenší důvod bojovat s podzimní depresí a užívat posilující doplňky stravy, abychom zůstali stejně výkonní. Pokud v době menstruace nemáme žádnou chuť do generálního úklidu a velkého prádla, není třeba začít užívat hormonální antikoncepci, aby tyto nepříjemné výkyvy přestaly. Život plyne nepředvídatelně a jen ten, kdo se někdy odvážil vzdát se svých představ o tom, jak by měl vypadat, a nechal se vést, zakusil, jaké to je nikoli žít svůj život, ale být Životem. Vyžaduje to velikou odevzdanost, pokoru a důvěru pustit otěže svého života, protože výsledkem zdaleka nemusí být to, co nám slibují snadné návody o pozitivním myšlení a osobním růstu. Výsledkem může být také stagnace, příliv nepříjemných situací a bolest. Alespoň v počátcích. Úplně pustit otěže totiž znamená být zcela otevřený tomu, co má být prožito, a neusilovat o něco jiného. Otevřít se všemu, co přichází, s důvěrou, že je to pro mé nejvyšší dobro, i když se to zrovna nezdá. Zisk z tohoto způsobu života je nevyslovitelný – předám-li otěže svého života Životu samému, vzdávám se tužeb a vzdávám se také budoucnosti a minulosti. Budoucnosti a své mylné představy, že někdy v budoucnu budu stejně dobrá jako ostatní a možná ještě lepší. A hlavně konečně šťastná. Minulosti a všech pocitů křivdy a selhání. A co zůstane? Přítomnost. A v ní přesně tolik energie, kolik je třeba, aby bylo vykonáno to, co má být právě vykonáno. V hluboké vděčnosti, velké radosti a neutuchajícím obdivu k Bytí, kde všechno je ve správný čas na správném místě jako při tom nejnádhernějším tanci.
Trackback z vaší webové stránky.