Co oči nevidí…
Poslední dny prázdnin jsme strávili s rodinou v ZOO ve Dvoře Králové. Byli jsme ubytovaní tři dny přímo v ZOO, a tak jsme si zvířat užili dosyta.
Přiznám se, že já sama se ZOO spíše vyhýbám. Mám ke zvířatům a rostlinám (a koneckonců i lidem) velmi hluboký vztah a jejich masové okukování mi moc nesedí.
Jeden deštivý den bylo v ZOO lidí jen pomálu, a tak jsme se zdrželi v pavilonu goril a dlouho je pozorovali. Byla jsem uchvácená gorilou nížinnou, která důstojně a klidně seděla úplně u skla a okusovala větev. Dívaly jsme se na sebe a já jsem měla dojetím slzy v očích. Potom do pavilonu vtrhla skupina návštěvníků a gorilu začala fotografovat se slovy: Hele, opice. Přiznám se, bylo mi za nás lidi hanba. Bylo mi hanba za to, jak málo toho vlastně vidíme.
Musela jsem odejít, venku jsem objala svého muže a byla jsem ráda, že nikdo nebyl poblíž, protože mi tekly slzy jako hrachy. Říkala jsem mu: Kdyby ti lidi viděli, co vidím já…
A tak mě napadlo napsat, jak vlastně svět vidím já. Jaký je rozdíl mezi viděním a zřením. Protože zření je brána k hlubšímu porozumění světu.
Očima vidíme. Vidíme jevy, kterým náš mozek přiřazuje jména, kategorizuje a popisuje. Dál naše oko nedohlédne. A tak, vidíme-li opici, řekneme opice. Nebo strom. Okem nedohlédneme dál než na ego lidí kolem nás, a proto se tak těžko spolu dorozumíváme.
Zření vyžaduje, aby se zapojilo celé naše tělo, duše i duch. Není to nic těžkého, ale je třeba trochu to potrénovat. Jsem si jistá, že každý jej někdy zažil. Třeba když byl zamilovaný, ocitl se v nějaké mezní situaci nebo zahlédl něco mimořádně krásného. Najednou se celý svět jakoby projasní, zostří, rozzáří. V tu chvíli člověk jako by viděl svět poprvé. Tenhle způsob vnímání světa nemusí být jen prchavý okamžik, který pomine. Pokud chcete prožít jinou kvalitu vnímání světa, můžete to vyzkoušet tak, jak tato dovednost byla předána mně.
Můžete začít tím, že začnete vnímat svoje tělo a oblast dolního břicha a podbřišku. Tam sídlí naše vůle a taky vědomí, kterému v angličtině příznačně říkají „gut feeling“. Odsud k nám přichází vědomí: Všechno je v pořádku. Pozor, nebezpečí. Můžeš důvěřovat. Buď ostražitý.
A tak, když ucítíte, že můžete důvěřovat a máte důvěru, přesuňte svoji pozornost do středu hrudníku. Tam sídlí naše duše, tady vnímáme lásku, soucit, úctu, vděčnost. Nepřestávejte pozorovat to, co pozorujete, a vnímejte vše s otevřeným srdcem. Vyzkoušejte tento způsob nazírání se svým partnerem, dětmi, přítelem. Během chvíle se vám oči zalijí slzami, až uvidíte, jak krásnou bytost máte tu čest pozorovat. Na to vemte jed. :-)
Pokud chcete, abyste na této úrovni mohli s danou bytostí komunikovat, ať už je to rostlina, zvíře nebo člověk, přeneste svoje vědomí do středu čela. Tudy k nám přichází intuitivní vědění, schopnost mimoslovní komunikace, tady sídlí náš duch. Pokud zůstanete ve spojení se svým srdcem, a tedy pokorní a plní úcty, můžete se pomalu pokoušet o skutečnou komunikaci.
Stojíte-li o krásnou inspiraci, můžete se podívat, jak podobným způsobem komunikuje Anna Breytenbach v úchvatném příběhu o tom, jak se z nebezpečného černého leoparda Diabola stal uvolněný a přátelský Spirit.
Trackback z vaší webové stránky.