Boj za změnu
Krásný den, moji milí,
zdravím vás po delším čase po návratu z Německa z výcviku e-motion, terapie zaměřené na tělo a uvolnění traumatu v něm. A protože trauma je věc spíše neurologická než psychologická, relativně málo jsme se učili, ale hodně se hýbali, třásli, protahovali, plavali i odpočívali. Člověk se nic nenaučí lépe, než když si terapii prožije na vlastní kůži.
Sešly se nás dvě desítky terapeutů Cesty z celé Evropy, takže jsme už od samého počátku byli v prostředí plném důvěry a bezpečí a hloubka procesů tomu odpovídala.
Možná proto, že se seminář konal v Německu v období, kdy si připomínáme konec druhé světové války, možná proto, že všechny národy, které se tam sešly, byly válkou přímo ovlivněny, možná z důvodů, kterým nerozumíme a nikdy neporozumíme, celý seminář spontánně vyvrcholil procesy uvolňujícími válečné trauma. Byla jsem velmi překvapená, že je toto trauma uložené i tělech, která již válku nezažila, kolik hrůzy a nenávisti, ale také studu a hanby je v nás ukryto. Nic se neztratí, dokud to nebude prožito, projeveno a odpuštěno.
Možná teď, kdy nás dohánějí následky našich neuvážených činů, také cítíte frustraci a potřebu bojovat proti suchu, palmovému oleji, ničení pralesů, korumpování justice, rakovině a jiným globálním či lokálním problémům.
Chceme-li však situaci skutečně proměnit, je třeba to činit v jiném paradigmatu, než v jakém vznikla. Protože válka bude vždycky válkou a boj bojem. Tlak vyvolává protitlak a co nechceme, to posilujeme.
Chceme-li něco skutečně změnit, uzdravit, propustit ze svého života, je třeba otevřít náruč dokořán. A obejmout to všechno – to, co chceme, co nechceme, i boj samotný. Ne nadarmo se symbolem Sametové revoluce staly karafiáty, které demonstranti zasouvali za štíty policistů.
Protože má-li boj mezi námi skončit, je třeba, abychom ty, s nimiž bojujeme, uviděli pořádně zblízka. V láskyplném objetí.
PS: Zkuste uhádnout, kdo je autorem první půlky závěrečné věty. :-) Možná budete překvapeni. :-)
Trackback z vaší webové stránky.