Proč neprovázím Cestami děti, ale nejprve jejich rodiče

Kateřina Bukáčková, 17.6.2018. Rubrika Cesta, Ženství a mateřství

Už je tomu mnoho let, teprve jsem dělala případové studie, abych mohla být terapeutkou Cesty.

Jedna známá mě poprosila, zda bych neprovedla Cestou její dceru. Holčička měla zdravotní postižení, ve škole tak tak zvládala a její maminka si přála, abych jí trochu pomohla. V té době jsem ještě neměla s Cestou pro děti téměř žádnou zkušenost, proces Cesty s dítětem jsem vnímala jako dobrou zkušenost do případových studií, a tak jsem souhlasila.

S holčičkou jsem strávila asi hodinu a půl. Malovala mi obrázek, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Bylo z něj totiž patrné, že je tady na světě tak napůl a napůl se dívá vstříc smrti. V Cestě je taková technika, která umožňuje hluboké pochopení motivů a vnitřního rozpoložení člověka, s nímž máme nějaký problém, a taky napojení s ním v naší bytostné podstatě. Je to moc krásné a pro většinu lidí dojemné a osvobozující, protože v tak hluboké a bezpodmínečné lásce se lidé tady na světě často nesetkávají. Tohle děvčátko mi ale svěřilo, že k mamince do srdíčka netrefí. Že tam nezná cestu. A v tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že jsem udělala chybu, když jsem začala pracovat s ní, a ne s její maminkou. Nakonec jsme cestu k mamince do srdíčka našly a holčička celá rozradostněná vyběhla z kanceláře a skočila mamince do náruče. Mamince přitom vypadl z ruky mobil a holčičku bez skrupulí vyplísnila. A rozsvícené děvčátko zhaslo jako svíčka. Stála jsem venku, dívala se na tu scénu a rozhodla se, že tohle už žádnému dítěti neudělám. Už žádnému dítěti nepomůžu se otevřít do lásky (ale i zranitelnosti), pokud předtím neprojdu Cestou s jeho rodičem a nebudu vědět, že je to pro něj bezpečné a že bude přijaté takové, jaké je. I když neprospívá. I když se nechová standardně. I když nesplnilo a možná nikdy nesplní naše očekávání. V následujícím rozhovoru s rodiči jsem se dozvěděla, že tuhle sotva desetiletou dívenku viní ze všech svých zdravotních, osobních i manželských problémů.

Děti a svoboda?

Kateřina Bukáčková, 9.6.2018. Rubrika Duchovní texty

Být svobodným člověkem je jedna z nejvyšších met naší civilizace. Za poslední staletí se osvobodily celé skupiny lidí, bojujeme za svobodu zvířat ve velkochovech, svobodnou výchovu, svobodné vztahy i svobodné vzdělávání.

Současně s tím jako by v celém našem euroatlantickém prostoru plíživě, ale tíživě narůstala nesvoboda. Nesvoboda tisku, do extrému dohnaná hnutí jako Me Too nebo obludných rozměrů dosahující politická korektnost.

Čím to, že se mnoho bohulibých snah o rozšíření a zavedení svobody do oblastí doposud málo svobodných často zvrhne v tyranii, nesvodobu a bezživotí?

Například mnoho snah o svobodné školy a svobodnou výchovu a další podobné aktivity často končí anarchií, nesvobodou nebo dokonce tyranií rozjívených a nikým a ničím neukotvených dětí. Jsem si jistá, že důvody, které nás vedou k tomu, abychom k dětem přistupovali s úctou a respektem, jsou více než legitimní. Na rozdíl od předcházejících generací s dětmi mluvíme, vše jim vysvětlujeme, zajímají nás jejich názory a postoje, podporujeme je v jejich jedinečnosti. Mnozí z nás se ale domnívají, že svoboda je otázkou vnějších podmínek – necháváme tedy dětem vybrat, co budou jíst a kdy, co budou dělat a co ne, jak dlouho a s kým.

Je krásné být pánem svého života a smět dělat životní volby a rozhodnutí, ale svoboda postavená pouze na tomto základu, je velmi křehká a člověk vychovaný pouze takto je velmi zranitelný. V životě totiž přicházejí různé kotrmelce a pády, v nichž člověk nemá často možnost svobodně se rozhodnout a být pánem situace. Skutečná svoboda je svoboda srdce. Vnitřní svoboda. Eckhart Tolle říká, že člověk je skutečně svobodný, žije-li každý den tak, jako by si ho právě takový vybral. A to je svoboda, k níž má podle mě smysl vést své děti – vnitřní integrita, nezávislost na vnějších okolnostech a poznání sebe sama. A život je šprýmař a k těmto hodnotám a k poznání sebe sama nás často vede skrze situace, které z nás bolestně strhávají naše masky, role, přesvědčení, kdo jsme a co nám dává hodnotu. Jsem přesvědčená, že naše děti mají být respektované a bezpodmínečně milované, ale mají také zažívat nepohodu, komplikace, omezení, sebezapření, omezení nebo odložení svých přání a potřeb ve prospěch ostatních. Z terapií vím, že dítě je schopné zvládnout v životě téměř cokoli, pokud se cítí milované a situaci kolem sebe rozumí.

Člověk, který našel svobodu ve svém srdci, nemusí o žádnou svobodu bojovat silou, nemusí se s nikým přít, zda je svobodnější nebo zda je jeho pojetí svobody správnější, nemusí se své pravdy držet jako klíště, a přesto může jako Jan Hus nebo Mahátma Gándhí změnit svět kolem sebe. Skutečná svoboda jde ruku v ruce se soucitem, láskou a pravdou.

Zase jeden plný naděje

Kateřina Bukáčková, 31.5.2018. Rubrika Duchovní texty

Jakkoli považuji za trestuhodné dělat pokusy na zvířatech, které jsou povětšinou zbytečné, dneska bych s vámi výsledek jednoho takového pokusu ráda sdílela.

Vědci pracovali se třemi skupinami kuřat. Kontrolní skupinu nechali zcela být a dvěma skupinám kuřat přivodili stresovou zkušenost (můžeme ji nazvat traumatem). Kuřátka drželi v ruce tak dlouho, dokud u nich nedošlo k zamrznutí. To je jedna z instinktivních reakcí našeho plazího mozku na nebezpečí, pokud nelze utéct ani zaútočit. Zvířata a malé děti mají ve své genové výbavě zakódovaný způsob jak se následků traumatu zbavit. Je jím třes. Kačeři po hádce na rybníce instinktivně zamávají křídly, pokud antilopa unikne lvovi, který se ji pokusil ulovit, roztřese se a po pár minutách se pokojně vrátí ke svému stádu a pase se dál. Psychologové z válečných zón popisují to samé u malých dětí. Postupem času se ale v procesu socializace naučíme, že máme v sobě tyto instinktivní reakce a vlastně i jakékoli vypjaté emoce potlačovat. K čemu to vede?

Vraťme se zpátky k pokusu na kuřátkách. Vědci nechali jednu skupinu kuřat trauma vytřást, druhé v tom zabránili. Poté všechny tři skupiny vystavili další traumatické zkušenosti – dali je nádoby s vodou, v níž měly plavat. Asi nepřekvapí, že nijak netraumatizovaná kuřátka se snažila plavat déle než skupina kuřátek traumatizovaných bez následného třesu. V téhle skupině se některá z nich ani nepokoušela plavat a klesala rovnou ke dnu. Velkým překvapením byla ale skupina traumatizovaných kuřat, která měla možnost svoje trauma následně vytřást. Byla ze všech skupin nejhouževnatější a nejvytrvalejší.

David Berceli, autor knihy Revoluční metoda uvolňování traumatu, tvrdí, že trauma k zvířecímu i lidskému životu patří a jako takové není zkušeností, která by nás měla celoživotně negativně poznamenat. Trauma může naopak být zážitkem, jenž nás posílí, zocelí a vnitřně promění. Každý z nás nějaké zažil a jeho následky může v sobě nést dodnes – třeba se bojí vody poté, co se v ní topil, má noční můry, deprese nebo potíže s krční nebo bederní páteří či v oblasti podbřišku. Kromě následného terapeutického ošetření traumatu je dobré přidat ještě metodu, která umožní, aby se následků traumatu zbavilo i tělo samotné. Jednou z takových metod je právě umělé navození třesu. Poprvé je dobré projít jí s terapeutem, který umí tělo ve třesu podpořit, ale pokračovat může každý doma sám – tak je tato metoda jednoduchá a bezpečná. Ve své praxi ji používám společně s dalšími technikami práce s tělem docela často a ráda. Je mnohem kratší než Cesta, někdy je doprovázena emocemi, někdy ne, takže je méně náročná a lidem je většinou velmi příjemná. Pokud máte v nějaké části těla zatuhliny, potíže s ženskými orgány, střevy, astma nebo jste prodělali nějaké trauma, které se vám stále vrací, zkuste řízený třes. Vaše tělo vám za něj bude vděčné a zkušenost, která vás kdysi oslabila a poškodila, se integruje takovým způsobem, že pro vás bude posilou do dalšího života.

O nemocech, nelékařských postupech a uzdravení

Kateřina Bukáčková, 24.5.2018. Rubrika Duchovní texty, Postřehy

Předevčírem jsem zhlédla na webových stránkách České televize dokument Obchod se zdravím z údajně psychosomatického institutu Aktip.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1092813857-infiltrace/417235100061001-obchod-se-zdravim/

Stojí určitě za podívání, ale zcela jistě i za zamyšlení. Není pochyb, že hlavní terapeutka několikrát prokazatelně lhala, strašila svoji klientku rakovinou, mozkovou obrnou a dalšími diagnózami, které jí vyšly nikoli z lékařského vyšetření, ale z pár stránek barevných čtverečků a koleček a tří obrázků. Odborně se tomu říká nocebo – vystrašený pacient zkrátka poslušně onemocní nebo zemře v lékařem či jinou autoritou předepsaném termínu. Terapeuti a lékaři si pacienty vzájemně doporučovali, aniž by si ale výsledky vyšetření a terapií vzájemně předávali, takže tisíce jen létaly a provázanost a komplexnost léčby byla nulová. Lidskost, pokora a empatie taky evidentně nejsou silnými stránkami týmu v Aktipu.

Na druhou stranu, herečka Ivana Lokajová, která s potížemi se štítnou žlázou a únavou do Aktipu přišla a skrytými kamerami vše natáčela, je vlastně sama důkazem, že nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát. I ona sama na začátku dokumentu říká, že se se štítnou žlázou léčí už osm let a v současné době trpí dlouhotrvající únavou, kvůli níž ji její lékařka chce poslat na imunologické vyšetření. Stejnou beznaděj, rutinu a putování od lékaře k lékaři a od vyšetření k vyšetření by pravděpodobně mohla natočit i v běžném lékařském zařízení. Je bohužel smutnou pravdou, že i mnozí lékaři postrádají empatii a lidskost, a bezradnost klasické medicíny v oblasti chronických onemocnění, psychosomatických onemocnění i v různých psychospirituálních procesech je známá a pochopitelná.

Co se noceba týče, zrovna tento týden u mě byla jedna nastávající maminka, která první dítě porodila císařským řezem, a svěřila se mi, že její lékař prohlásil, že samozřejmě sekcí bude muset rodit znovu, byť pro to objektivně žádný důvod není. A to přesto, že z žen, které znám a které se po prvním porodu sekcí rozhodly pro přirozený porod, se to podařilo úplně každé. Není to automatické, protože příčin může být celá řada, ale šance, že porod proběhne přirozeně, je veliká, pokud je žena ochotná zpracovat trauma z předchozího porodu a vzít porodní zkušenost do svých rukou a nečekat jen, co s ní kdo udělá (a takový pocit, byť může být zkreslený tím, že vlastně v Aktipu nebyla jako klientka, ale jako infiltrátorka, jsem měla právě z Ivany Lokajové).

Podstatou tohoto zamyšlení je ale něco jiného – co vlastně vede k uzdravení? Z dokumentu by se mohlo zdát, že všechny „nevědecké“ metody jsou jen obchodem s beznadějí a že alternativu vyhledávají povětšinou zoufalí lidé, kterým klasická medicína nedokázala pomoci. Za ty téměř čtyři tisíce hodin, které jsem strávila s lidmi v terapiích, musím říct, že nic není dál od pravdy. Setkala jsem se s přemýšlivými, samostatnými a otevřenými lidmi, kteří pochopili, že ve skutečnosti se uzdravit mohou jen oni sami. Někteří využívali lékařské péče v plném rozsahu, někteří si vybírali, mnozí ji odmítli zcela. Zkušenost většiny z nich byla, že s některými postupy, které nejsou klasickou medicínou uznávané, se svým lékařům nesvěřují. Může tedy vlastně kdokoli z nás říct, co přesně uzdravuje? Co přesně uzdravilo nás, naši sousedku, našeho kamaráda? Nebo proč to stejné naší tetě nezabralo a ona zemřela? Je medicína založená na důkazech skutečně jedinou a objektivní cestou ke zdraví?

Ze své zkušenosti mohu říct, že jsem ve své praxi ještě neviděla dva lidi, kteří by ke svému uzdravení přistupovali stejně. Objevovaly se kombinace klasických postupů s terapiemi, rodinnými konstelacemi, bylinami, homeopatií, šamanskými rituály, stravou a vším prostupovala snaha svoji nemoc pochopit a proměnit život tak, aby nemoc už nebyla potřeba. Pro mnohé je tenhle chaos děsivý – když je tolik cest, co když si vyberu špatnou? Co když udělám chybu?

Možná tím ale dostáváme od Života jinou zprávu – pouze jediná cesta je ta správná, a to ta naše osobní. A kupodivu na takovéhle cestě mohou být léčivé i kapičky bez účinných látek, vědecky naprosto neprokazatelné postupy, třeba i jediné slovo naprosto cizího člověka pronesené ve správnou chvíli na správném místě. Pojďme se na téhle cestě potkat všichni bez předsudků – vy, co pracujete lege artis jako lékaři, my, kteří lidi provádíme v systému certifikovanými i necertifikovanými terapiemi, bylináři, kněží, kamarádi, spolupacienti, rodiče i děti. Nikdo z nás neví, čím kdokoli z nás může zásadně přispět k tomu, že ne-mocný člověk najde odvahu převzít za sebe zodpovědnost a rozhodne se žít. Máme-li totiž v sobě dostatek pokory, potom musíme – lékař, nelékař – přiznat, že nemoc, smrt a uzdravení jsou nepopsatelně složité, naše lidské chápání dalece přesahující fenomény. Nechme tedy Život léčit a dovolme mu dokonce uzdravovat i necertifikovanými a laboratorně neprokazatelnými metodami a dělejme svoji práci pokorně, s úctou a láskou. Obchod se zdravím není omezen jen na alternativu a zranit a sebrat naději dovede stejně šarlatán jako lékař s mnoha tituly před i za jménem. Dovolme lidem svobodně se rozhodovat a hledat svoji vlastní cestu ke zdraví a dejme každému právo vybrat si z té nepřeberné škály to, s čím zrovna rezonuje a kudy vede jeho osobní cesta k uzdravení.

Odpuštění

Kateřina Bukáčková, 12.5.2018. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Myslím, že slova odpuštění a vyléčení jsou v zásadě synonyma. Není to asi tak jednoduché, že by každá nemoc mohla být vyléčená odpuštěním a opuštěním toho, co ji způsobilo, ale co my vlastně víme? Po všech těch tisících hodin terapeutické práce je víc a víc věcí, o kterých musím zkrátka říct, že o nich nic nevím. Možná je každá nemoc vyléčitelná, možná s námi některé mají zůstat po celý náš život a omezeními, která nám přinášejí, nás popostrkovat na místo, kde máme být, abychom dělali a žili, co máme dělat a žít.

Jestli jsem si ale něčím jistá, odpuštění je jedinou skutečnou cestou ke svobodě. Pokud někomu, včetně sebe, nedokážeme odpustit, naše chování a prožívání nikdy nemůže být svobodné. Vždycky je v něm neurotický prvek, abychom nebyli jako on, strach, že budeme jako on, pýcha, že jsme lepší než on a sebemrskačství, když zjistíme, že se nám to všechno hatí tím nebo oním směrem. Nikdy se nikdo vnitřně neuzdravil tím, že přerušil kontakty, popřel svoji minulost, zatlačil vzpomínky hluboko do nevědomí. Nikdy se nic tady na světě neztratilo, jen se s tím potlačeným potkáme o něco později, přeneseme ho na svoje děti a ještě zaplatíme cenu nejvyšší – životem se zavřeným srdcem a hlubokou osamělostí.

Někdy se nám ale v životě stalo něco moc těžkého, něco, co by děti prožívat neměly. Fyzické nebo psychické násilí, prožitek, že nás naši nejbližší neochrání, sexuální zneužití, opuštění, náhlá smrt. Takové věci nás provázejí celým životem a mohou být zdrojem obrovského utrpení po celý zbytek života. V takové situaci je jediným lékem opětovné prožití celého traumatu v bezpečném prostředí a následné odpuštění.

Je moc důležité, aby takový člověk věděl, že odpouštěním nepopírá vinu a selhání svých blízkých, že neodpouští jejich neomluvitelné chování. Každá dobrá léčebná metoda má způsoby, jak lidi propojit ve větší hloubce a přivést je k hlubšímu porozumění celé situaci. Zažila jsem lidi s těžkými osudy – ženu, kterou málem zabil její vlastní muž, ženu, která byla sexuálně obtěžovaná svým vlastním otcem a o několik let později i otčímem, ženu, kterou na mnoho měsíců bez vysvětlení opustila její matka, muže, jemuž se v dětství zastřelil otec… Když člověk odpustí takhle těžký osud, pohne to celým vesmírem, něco podstatného se uvolní a do zatuhlosti a uzavřenosti začne pomalu pronikat láska. A s každým dalším člověkem, který se jí odváží otevřít i přes bolavou zkušenost z dětství, se tahle možnost víc a víc otvírá i těm, kteří se doposud báli znovu si připomenout traumatické události svého života.

Před několika dny u mě na Cestě byla jedna moc zajímavá žena, která odpuštění formulovala tak krásně, že jsem ho přepsala pro sebe i ostatní pro inspiraci. Třeba někomu, kdo je uvnitř moc zraněný a rozzlobený, pomůže vykročit na cestu k vnitřnímu uzdravení:

Odpouštím ti. Neospravedlňuji, co se stalo, a neomlouvám tvoji nezodpovědnost, ale přijímám zodpovědnost, abych to samé neopakovala ve svém životě já.

A neopakovat bolestnou zkušenost z dětství, ale žít jako dospělý, zralý a sebe-vědomý člověk, v tom je skutečná svoboda.