Po dlooouhém čase zase…
… možnost zavinování.
Nádherné, vyživující, pečující setkání v ženské energii.
Moc se těším!
Podzimní ženský rituálně-terapeutický Kruh života
Nesmírně mě těší, že se náš kruh neustále zaplňuje, aniž bychom mu musely dělat reklamu, díky doporučení našich milých přítelkyň, které již kruhem prošly.
Je to pro nás se Simčou veliká radost a ta nejkrásnější zpětná vazba.
Na podzimní cyklus nám zbývá už jen pět posledních míst.
Všechny informace najdete zde na stránkách.
Nevolá některou z Vás? :-)
Tady by měla být moje fotka s mojí dcerou Eliškou…
Ale jistě chápete, že přesvědčit třináctiletou introvertní slečnu ke společné fotografii je věc zhola nemožná.
Tak si tu domyslete vřelé objetí a zářivé úsměvy. :-)
A proč to?
Jak se tak propojilo domácí a školní prostředí v míře více než obvyklé, dostalo se mi té cti přečíst si Eliščinu charakteristiku mé maličkosti.
Musím říct, že mi vyrazila dech a opakovaně mi vhání slzy do očí.
Myslím, že není větší pocty, než když člověka ocení jeho vlastní dospívající dcera. Nejkritičtější element ve vesmíru, který vás vidí v té nejsyrovější pravdě a nejtěžších chvílích. Je to takové velké ANO ke smysluplnosti všeho, co dělám. K tomu, že má smysl uzdravovat sebe, svoje rodové bolesti, dětská zranění. Radost, láska a štěstí se pak rozlijí automaticky do celého prostoru a do všech vztahů.
Když se tak procházíte po ulici, míjíte spoustu tváří, ale žádná z nich vám neutkvěje v paměti tak, jako ta mé maminky Kateřiny Beáty. Jednoznačně ji poznáte podle dlouhé, pestrobarevné sukně, vlající ve větru, a širokého, zářivého úsměvu, kterým obejme celý svět. Jistě se s vámi zastaví na kus řeči, přívětivým hlasem vám promluví do duše a pozvedne náladu.
Její prací je provádět lidi terapiemi a pomáhat jim v těžkých životních situacích. Dělá to, pro co se narodila, je to jejím posláním, a proto se jí daří. Je laskavá, starostlivá a nebojí se výzev. Vždy mluví pravdu a já vím, že se na ni mohu spolehnout. Ráda si sama vyrábí z přírodních materiálů všechno, co může – ušila si boty, upletla ošatku, peče nám doma chleby a přede na kolovrátku. Miluje léčivé byliny, které suší a vyrábí z nich masti, tinktury a čaje.
Nechává se vést životem a já bych si přála, aby byl každý stejně šťastný jako ona.
A je po všem
Myslím, že takhle se cítí většina z nás. Odložili jsme povětšinou roušky, vracíme se k normálu nebo něčemu, co se normálem tváří, nebo děláme nějaké změny, ke kterým nás karanténa přivedla, sčítáme ztráty a zisky a jsme z toho všelijací rozpačití.
Pojďme teď nechat stranou úvahy nad tím, co se má nebo mělo dělat jinak, nakolik je vše mediální a politická manipulace, a zůstaňme chvilku sami se sebou.
Mnozí z nás v době, kdy vše vypadalo temně, prožili různé druhy strachu – někdo o sebe, jiný o své blízké, o svoje bezpečí, někdo, že se nevrátí jeho svoboda v plné míře, další zase zažíval existenciální nejistotu.
Vše se začíná usazovat a strachy pomalu nebo i rychle mizet.
V každé krizi se ale skrývá veliká šance, kterou je dobré nepropásnout. Tyhle strachy do nás nevešly v okamžiku vyhlášení nouzového stavu. Ty tam byly pořád, jen čekaly na dobu, kdy se budou moci projevit. Mohou pocházet z našeho raného dětství, ale častěji třeba od našich předků, kteří prožili války, různé katastrofy, hladomory a podobně.
Většinu času o nich nic nevíme, ale ony přesto řídí naše životy, naše rozhodnutí o tak zásadních věcech jako s kým budu žít, kde budu žít a jak budu žít. Převlékají se do rozumných a racionálních argumentů a nedovolí nám, abychom skutečně žili životy, které bychom si přáli.
Většina lidí se mylně domnívá, že jejich strach byl spojený s danou situací a teď už je pryč. Nic není dál od pravdy a v ničem se neskrývá větší šance než v okamžiku krize. Tam se naše potlačené obavy ukáží v plné síle a je možné vytrasovat jejich původ, ať už patří nám nebo nějakému našemu předkovi. O tom pojednává celá vědní disciplína s názvem epigenetika.
Nenechte si ujít tuhle velkou šanci. Pokud se v době koronavirové ukázaly nějaké strachy, položte si jednu otázku:
Jakým způsobem tento strach latentně ovlivňuje můj život i mimo tuto krizi? Jaká rozhodnutí dělám pod vlivem tohoto strachu?
A najdete-li něco, co ve svém životě něco, s čím už se nechcete vláčet dál, šup pro procesu. 😊
PS: U nás to bylo opačně a doba koronavirová mě jednoho strachu zbavila. Už delší dobu jsme s Haničkou přemýšlely, že bych ji učila doma, ale vždycky jsem to zavrhla, že bych to nezvládla. No a najednou jsem měla doma děti tři.
PPS: Už máme koupené učebnice pro šestou třídu. :-)
Ohrožení svobody
Je zvláštní, jak tuto situaci každý z nás prožívá jinak, vnímá jiné věci jako omezení, sdílí jiné články a odkazy, přiklání se k jiným stanoviskům. Zpočátku to vypadalo, že nás koronavirus spojí, ale opak je pravdou – snad nic jiného nevyvolává tak protichůdné reakce a nepřináší protichůdnější názory odborníků než koronavirus sám.
Moje situace je v mnoha směrech odlišná od většinového vnímání situace. Jsem vystudovaná filoložka a čtvrt století učím soukromě jazyky, kromě toho už mnoho let pracuji jako terapeutka. Ze dne na den jsem zůstala bez práce, alespoň té placené. Jsem v situaci, kdy se moje prostřední dcera rozhoduje, kam pokračovat po páté třídě v maličké, téměř vesnické školičce, a já si uvědomuji, že k pojetí výuky na druhém stupni (včetně gymnaziální) mám mnoho výhrad.
Rozumím všem obavám svých přátel a dalších lidí ohledně ztráty svobod a ohrožení demokracie. Já však procházím ještě trochu jinou introspekcí. Já jsem totiž naopak byla obdarována jinou formou svobody – možností trávit svůj čas se svými dětmi, se svou rodinou, vzít na čas do svých rukou proces jejich vzdělávání (nebo spíš vložit ho do rukou jejich), použít všechno, co znám z psychologie, práce s tělem. Vzala jsem to tedy jako velkou výzvu a experiment, co se během naší společné karantény stane.
A co se stalo?
Nejstarší Eliška (13) je z dětí samozřejmě nejvíce zaměstnaná, dostává už velmi strukturované a časově náročné úkoly z nižšího gymnázia. Svoji výuku si řídí naprosto sama, já s ní konzultuji jen češtinu, když potřebuje. Její největší výzvou bylo propojit se s kamarády, když potřebovala poradit s něčím jiným. Každý večer se díváme v originále na náš oblíbený seriál Friends a Eliška se prakticky naučila mluvit plynně anglicky. Přeložíme jí jedno, dvě slovíčka na epizodu. Mluví bezchybně bez jediného gramatického cvičení. Potřebuje-li nějaké dovysvětlení, probereme to na procházce. Ve zbytku času teď skládá jedny puzzle za druhými.
Hanička (10) většinu času tvoří. Maluje nebo drhá. Občas si k nám přisedla na Friends, což nás zpočátku štvalo, protože se pořád ptala, co tam říkají, a kazila nám zábavu, než jsme pochopili, že si ta slovíčka skutečně pamatuje. V současné době se tedy díváme na jeden díl s ní a pomáháme jí pochopit aspoň základní děj.
Nejmladší Vašík (8) začal úplně spontánně číst. Ačkoli předtím četl hodně nerad a velmi málo, teď přečte knížku za dva dny.
Oba dva se na začátku týdne rozhodnou, co se budou učit ten který den, já jim do toho nijak nezasahuji a jsem poblíž, když mají nějaký problém nebo otázku. Jediná moje podmínka je, aby měli hotovo v pátek v poledne.
Ještě se nestalo, že by hotovo neměli, bez jakéhokoli vyhrožování, kontrolování, ovládání.
Bude-li to jen trochu možné, zůstaneme takhle společně až do září.
Ano, v současné době je omezeno velké množství našich svobod a je třeba hlídat, aby nám byly navráceny, jak to jen bude možné. Já však vnímám, že mnoho stejně závažných svobod jsme si nechali už dávno vzít – třeba možnost učit se svým tempem věci, které nás skutečně baví. Nechali jsme se spoutat časem a rozvrhem hodin a známkováním. Biflováním se zbytečností nazpaměť a odsuzováním spolupráce jako opisování. Mnoho lidí říká, že tak je to správně, že řád a disciplína do života patří. A já říkám, že pokud člověk najde své místo v životě a dělá to, co je jeho skutečným posláním, potom nepotřebuje žádný zvnějšku daný řád ani disciplínu. A kromě toho mu vše jde lehce, protože zkrátka dělá to, pro co se narodil.
Tetelila jsem se blahem při čtení následujícího rozhovoru s Ondřejem Štefflem. To by bylo školství snů vychovávající vědomé, svobodné a zodpovědné bytosti.
Tam bych děti dávala velmi ráda.
Ondřej Šteffl: Děti se nemusí vrátit do školy jednoho střihu pro všechny