Zhmotněný sen

Kateřina Bukáčková, 18.8.2019. Rubrika Postřehy

Letos se zničeho nic stalo, že moje nohy přestaly snášet klasické boty. Rozbolela mě achilovka a začala jsem se v nich cítit tak nějak svázaně. Po mnoha letech jsem tedy oprášila divoké indiánské mokasíny obšité korálky a začala v nich chodit aspoň do přírody a na doma si uplstila teploučké bačkůrky. Kupodivu jsem neměla žádné příznaky přechodu z tradičních bot a v jednu chvíli se stalo, že nohy samy chytily přirozený styl chůze. Bylo to, jako by se přepnul nějaký zvláštní knoflík a stalo se to v jediný moment. Moc zvláštní chvíle…

Zároveň jsem mnoho týdnů čekala na svoje první bosonohé boty a toužila a toužila. Vlastně to budou možná už roky, od té doby, co jsem uviděla botičky Červené Karkulky z pohádky Tři bratři.

A tady jsou – moje první vlastnoručně ušité botky!

Děkuju, Marti!

První pomoc, o které se nemluví

Kateřina Bukáčková, 9.8.2019. Rubrika Duchovní texty, Ženství a mateřství

Než se vdáš, tak se ti to zahojí.

Ale no tak, přece nebudeš brečet! Takový velký kluk!

Na, tady máš bonbón a už neplač! No vidíš, jak jsi šikovná holka!

Taky jste tyhle věty slýchali, když jste byli malí? Doma, od prarodičů, lékařů, ve škole?

Možná je svým dětem občas řeknete sami, ale možná se nad nimi trochu více zamýšlíte a něco vám na nich nesedí…

Mnoho se za ty roky změnilo a my začínáme cítit, že není nic přirozeného na tom, potlačovat svoje nebo cizí emoce. Že za tím vším je spíš náš strach z velkých emocí než zdravá reakce na strach, úlek a bolest našich dětí doprovázené (často srdceryvným) pláčem.

Postupem času se totiž přišlo na to, že při úrazech zdaleka nestačí jen ošetřit ránu, která je viditelná. Ta se totiž dříve nebo později zahojí, protože reparační síly a schopnosti našeho těla jsou neuvěřitelné a téměř dokonalé. Během úrazů, nehod, ale třeba i při úmrtí, stěhování, rozvodu a v dalších náročných situacích ale vzniká ještě zranění, které není viditelné. A ten, kdo nemá ponětí o tom, jak vzniká trauma, jak vypadá traumatizovaný člověk a jak potom nezpracovaná traumatická zkušenost ovlivňuje psychiku i další život člověka, může leccos přehlédnout.

Krvácení a další fyzické příznaky přehlédnout nelze, ale skutečně traumatizovaný člověk leckdy vypadá tak, jak si my (sami leckdy traumatizovaní ) dospělí, někdy přejeme: Dítě nepláče a je „statečné“. To, co se na první pohled zdá jako pozitivum, má ale nedozírné následky. Holčička, která měla nehodu na kole, za pár let neusedne do auta, dítě, jehož rodiče se rozvedli, začne najednou trpět neobvyklými alergiemi nebo není schopno si samo najít partnera, týraný chlapec začne brát drogy nebo se začne chovat násilnicky.

Není v možnostech tohoto článku popsat, co všechno se děje z hlediska psychologického a neurologického a mnohé situace patří do rukou odborníků. Tenhle článek pro vás píšu kvůli desítkám „malých“ situací, jimž jsme denně s dětmi vystaveni – dítě je svědkem nehody, samo se zraní, poleká, zaútočí na něj zvíře, topí se a mnoho dalších příhod, které nejsou během života s dětmi ničím neobvyklým. K tomu, abyste dali dítěti kromě případné fyzické první pomoci i první pomoc duševní, není třeba být psychologem.

Jak jsem už psala v článku Zase jeden plný naděje, který vám vřele doporučuji k přečtení, trauma bylo a je součástí života tady na Zemi nejen pro nás, ale celé stvoření. Zvířata před sebou navzájem utíkají, požírají se, perou se, vymezují se proti sobě, ztrácejí svá mláďata i životní partnery, naší vinou i svůj přirozený životní prostor. Proto jsme všichni dostali do vínku geneticky zabudované mechanismy, které nám pomáhají tyto náročné traumatické situace zpracovat tak, abychom z nich vyšli posíleni, ne poznamenáni na celý život. Zvířata je ještě nezapomněla, ale nás naše „kultura“ už několik století učí svoje pocity a fyzické projevy potlačovat. Mrkněte na začátek článku a jsme u jádra pudla…

Ve skutečnosti stačí jen velmi, velmi málo, aby se náročná situace nestala pro dítě traumatickou. Stačí jen znát pár informací, ne více než u první pomoci fyzické, poznat, když je dítě právě ve stavu šoku a svým vlastním klidem a přijetím mu pomoct vlastními silami z tohoto stavu vystoupit. Není třeba dělat nic, jen situaci rozpoznat, rozumět tomu, co se děje, a svým klidem a přítomností dovolit, aby se ozdravné procesy mohly samy spustit a všechnu nadbytečnou energii, která v těchto situacích díky našim hormonům vzniká, zdravě spotřebovat a vybít.

Zpětnou vazbu dostanete velmi snadno – dítě je uvolněné, o proběhlé situaci dovede mluvit, prožilo emoce s ní spojené, na podobné situace v budoucnosti reaguje beze strachu a úzkosti.

Možná si vzpomínáte, že před nějakým časem se Vašík ošklivě zranil při pádu z koloběžky. Uhodil se do hlavy a utrpěl šok. Fyzické projevy nebyly život ohrožující, a tak jsem upřednostnila léčbu traumatu před první pomocí fyzickou. Položila jsem ho na postel a dříve než jsem zavolala záchranku, pár minut jsem u něj seděla. Třásl se zimou, byl bledý a neustále opakoval: Maminko, řekni, že se mi to jenom zdá. To nemůže být pravda. Udržovala jsem ho v teple, držela jsem ho za ruku a klidným hlasem na něj mluvila. Jeho tělo se začalo třást a já jsem ho ujišťovala, že to je zdravá a potřebná reakce jeho organismu. Do pár minut se mu vrátila barva do obličeje a v sanitce mě už opravoval, když jsem špatně uvedla naši adresu. Po návratu se hnal okamžitě ke koloběžce, takže jsem měla zpětnou vazbu, že uzdravení proběhlo na všech frontách v pořádku.

Jsou situace, kdy je záchrana vlastního či cizího života přednější. V tom případě člověk přepne na autopilota, od emocí se zcela odpojí a působí velmi vyrovnaně, až skoro chladnokrevně. To je v tu chvíli samozřejmě velmi žádoucí, ale zanechává to velké šrámy na duši. To, co působí obdivuhodně a následováníhodně, je ve skutečnosti jen obranná reakce a nedostatečně prožitá krizová situace. Takto potlačené a nezpracované trauma lze samozřejmě léčit i zpětně, nejen v okamžiku, kdy se traumatická situace odehrává, ale to už patří do rukou lidem, kteří mají větší zkušenost.

Naprostá většina potenciálně traumatických situací je ale alespoň ve formě první pomoci zvládnutelná kýmkoliv. Chcete-li jednoduchý, srozumitelný, avšak odborně velmi kvalitní manuál pro rodiče, vřele vám doporučuji knihu Trauma očima dítěte. Za těch pár minut klidné a soustředěné pozornosti, kterou můžete svému dítěti pomoci od případných celoživotních následků, tahle kniha rozhodně stojí.

https://eshop.maitrea.cz/trauma-ocima-ditete

Kateřina Bukáčková, 20.7.2019. Rubrika Duchovní texty, Postřehy, Ženství a mateřství

Někdy mám pocit, že moje duše je hodně, hodně moc stará. A myslím, že tentýž pocit mají i mí blízcí a ne vždy jsou z toho nadšení. Třeba když vzdychám u starých roubených domů s muškáty za okny a polorozpadlými ploty lemovanými slézem, topolovkou a diviznami. Když odmítám chodit do jakýchkoli obchodů, zábavních center a shopping parků. Když bych celou dovolenou nejradši strávila na dvou mezích a v přilehlých lesích, hlavně abychom nepotkali živáčka. Když pořád dokola jásám nad každou kytkou, kterou potkáme, a marně se pokouším svým nadšením nakazit ostatní.

Snažím se svoji starobylou duši trochu zmodernizovat, ale velmi zarputile se brání. Nechce se svléknout z dlouhé sukně, čím dál míň je ochotná nosit boty a odmítá technické vymoženosti, především chytrý telefon. Taky si nechce barvit vlasy, plácat na sebe různé serepetičky a nesnáší kolektivní sporty.

Znáte-li nádherný dokument o bylinkové Julietě, to je ideální představa stáří mé duše:

http://www.tarak.cz/bylinkova-julietta/

Jsou okamžiky, kdy se moje duše cítí v naprosto dokonalém středu. Kdy cítím, že je úplně a beze zbytku šťastná. Těžko se to popisuje, ale jsou to chvíle, kdy téměř z ničeho jakoby zázrakem vzniká NĚCO. Třeba z mouky a vody chléb, ze semínek rostliny a z bylin čaje, masti a tinktury. A z ovčí vlny příze nebo dokonce boty…

Jen mýdlo, voda a ovčí rouno…

Posvátné okamžiky proměny.

Lidství v samém počátku.

Tyhle chvíle dám za všechno bohatství světa…

Jedna terapeutická o síle rodu

Kateřina Bukáčková, 13.7.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty, Ženství a mateřství

Nevím, kdy je možné, aby terapeut začal sdílet nějaká obecně platná moudra – zda má k tomu vůbec kdy dostatek zkušeností a nadhledu. Každý z nás si také přitahuje jiný typ lidí, kteří jej navštěvují, a ať chce nebo nechce, sleduje životní realitu skrze své osobní filtry, takže o nějaké objektivní pravdě asi není možné hovořit nikdy. Většinou tedy sdílím spíše jednotlivé příběhy, už proto, že na druhé straně sedí také jednotlivec a možná je tenhle individuální příběh určený právě pro něho.

Dneska si ale troufnu na jedno zobecnění, protože je pro mě tak křiklavě jednoznačné, že jsem vždy naprosto konsternovaná.

Kdokoli prochází jakoukoli duchovní cestou, která vede skutečně do hloubky a je poctivá a pravdivá, jistě mi potvrdí, že ji doprovází mnoho zvláštních náhod, které někdy nelze nazvat jinak než zázrakem. Díky povolání, které mám, je vlastně velmi snadné žít ve vědomí, že jsem vedená, opečovávaná a milovaná, a neztrácet naději, protože tyto zázraky zažívám denně. Každé setkání s moudrostí našeho nitra je injekcí naděje a já jsem na této dávce dobrovolně a ráda závislá.

Protože za mnou lidé jezdí povětšinou z velké dálky, stane se občas, že přijedou na terapii ve dvojici s tím, že každý jí samozřejmě projde sám. Jedná-li se o manželský či partnerský pár, vždy to doposud byly dva odlišné procesy, které neměly mnoho společného. Několikrát se mi však stalo, že přijela matka s dcerou nebo sestry. V tom případě jejich terapie vykazovala takové podobnosti, že jsem nestačila žasnout. Kdo proces Cesta znáte, víte, že společně s nějakým průvodcem, kterého si člověk sám zvolí nebo jej ve svém vnitřním prostoru sám uvidí, doputuje k buněčné vzpomínce, v níž došlo k potlačení emocí, vzniku traumatu a/nebo přijetí pro život ne úplně příznivých přesvědčení. To, kam se tedy v terapii člověk dostane a co v ní řeší, není vůbec v mé režii a nesmím to nijak ovlivňovat. Vlastně to nemůže až tak docela ovlivnit ani člověk sám, protože během procesu na něj vzpomínka vyskočí zcela spontánně. A ačkoli neměly čas ani prostor mezi terapiemi cokoli sdílet, přesto se ve VŠECH případech stalo, že rodově spřízněné ženy měly téhož rádce (velmi konkrétního, třeba společné zvíře nebo zemřelého člena rodiny) a dostaly se do velmi podobné, ale nezřídka i do zcela TOTOŽNÉ traumatické vzpomínky. Je nepopsatelné být svědkem toho, jak se jedna těžká životní situace zvědomuje různým lidem a z různých pohledů a různého prožívání téhož dochází k pochopení a přiblížení a mnohonásobnému odpuštění. Při takovýchto procesech mi jde mráz po zádech a mám neodbytný pocit, že tady ve vesmíru je síla, která velmi podporuje naši vrozenou potřebu hledání a nalezení svého středu. A probudí-li se touha po léčení a uzdravování v rámci rodu, potom se výsledek nesčítá ani nenásobí, ale jako exploze lásky a rodové síly boří hranice, proniká mimo vymezený prostor a čas. Nevím, jestli mi kdy bude dáno plně pochopit, co se děje, když do individuální touhy po uzdravení a probuzení vstoupí síla rodu, ale domnívám se, že to navždycky zůstane Tajemstvím. Bytostně však cítím, že ačkoli bychom se někdy nejraději od své rodiny odstřihli a neměli s ní nic společného, ve skutečnosti jsme právě tímto poutem svázáni s těmi, kdo nám mohou na naší cestě nejvíce pomoci. Tyto vztahy jsou posvátné a požehnané. Využijme toho.

Další dětský profík!

Kateřina Bukáčková, 4.7.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty, Ženství a mateřství

Mým cílem nikdy nebylo vytvářet na sobě závislé klienty. Nikdy jsem nikoho jako klienta nevnímala, každý, kdo ke mně přijede, je přítel, kterého doprovodím na úseku, kde dobře nevidí, má strach nebo prostě jenom potřebuje, aby ho někdo držel za ruku, protože to bolí.

Mým cílem ale je, aby se naučil svůj život číst sám, byl pozorný ke znamením, které na cestě potká, dovedl naslouchat svému tělu a také s ním hovořit a neodmítal své duchovní, byť často nepohodlné učitele. A přijel zase, až bude potřebovat projít kousek ve dvou, protože ne nadarmo Kristus říká: Kde se dva neb tři sejdou v mém jménu, tam jsem já mezi nimi.

Dneska nebude příspěvek v mé režii, ale ráda bych s Vámi sdílela příběh jedné úžasné maminky a její holčičky, profesionální Cestářky, která neuvěřila tomu, že aby mohla léčit své tělo a komunikovat se svou duší, musí se stát akreditovanou terapeutkou. :-)

Ahoj Katko,

zítra odjíždíme na dovolenou a všechno „dolaďuji“, a tak jsem ti taky chtěla napsat zprávu, jak jsme dopadly po poslední Cestě s Kamilkou.

Suma sumárum, zdá se, že to opravdu pomohlo . Tento týden už pozná, kdy se jí chce čůrat a necvrká si do kalhotek. V noci se sice ještě občas počůrá, ale věřím, že to zlepší čas. A čůrání už jí vůbec nepálí! Já jsem moc spokojená, už to nechám jen běžet…..

K tomu příběhu se ještě pojí dvě příhody.

U tebe jsme byly v úterý a v pátek večer, když šla Kamilka spinkat, byla moc unavená a zničeho nic spustila ohromný křik, jak jí moc bolí bříško. Vypadalo to na náhlou břišní příhodu a s mužem jsme se děsili, že bude potřeba jet na pohotovost. Když se mi jí jakž takž podařilo uklidnit, nabídla jsem jí Cestu. Říkám jí ale, že asi neumím takovou Cestu s plyšákama jako ty a jestli bude souhlasit s Cestou, jak jí dělám já. Ona na to jen: „Mami, já tě to naučím, neboj.“ A odkráčely jsme si to s celou náručí plyšáků na klidné místo do ložnice. Kamilka mě tak trochu vedla, já jsem jen komentovala divadelní dění. Ukázalo se, že to byl velký stesk po babičce (opravdu jsme jí dlouho neviděly). Během deseti minut přestalo bolet bříško nejen hlavní představitelku divadla, ale i Kamilku. Do postýlky odcházela usměvavá, spokojená a bez bolesti a spala až do rána.

Dva dny na to za mnou přišla, že už nechce, abychom já a Vilík spali s ní v pokojíčku. Doslova řekla: „Mami, já vím, že mi nikam nezmizíš, že za tebou kdykoliv můžu přijít.“ Vytřeštila jsem oči, sama jsem si chtěla užívat při spaní její blízkost, ale respektovala jsem její přání….a od té doby spí sama. Jen tak.

Já vím, že ty už jsi na tyhle příběhy asi zvyklá, ale mě to stále ještě udivuje. A mám neuvěřitelný pocit uspokojení až blaženosti, že jsem na Cestu přišla. Že je tak snadné jí používat. A tak snadné s ní někomu pomoci.

Zdravím tě a ještě jednou moc děkuji, že děláš svou práci tak dobře.

Myslím, že si na takovéhle příběhy nikdy nezvyknu a nikdy nepřestanu být vděčná za povolání, které mám. :-)

A pevně doufám, že časem tomuhle naprosto přirozenému a nám všem vlastnímu způsobu existence přestaneme říkat ta a ta terapeutická metoda, ale skutečný, krásný a naplňující život! :-)