Když není kam jinam se obrátit,
obraťte se do svého nitra.
Vstupte do posvátného ticha své duše
a poproste o uzdravení, vedení a vnitřní klid.
(Machaiel Bovenes)
Ach, ty děti!
Ani nevíte, kolik lidí by se mnou při terapiích chtělo řešit svoje problémové děti. A úplně pravdivě přiznávám, že někdy si tak s mužem povzdychneme, jaký by tady byl klid a mír, kdyby se tu ustavičně nepošťuchovaly ty naše tři hádavé příšery. Jeden prožívá nějaké krizové období a jen se z něho vybabráme, bum, už je tu další s úplně novou, ještě neprobádanou krizí. :-) Miminkovské prdíky zvolna přecházejí do období vzdoru, přijde první zvykání na školku a než se člověk naděje, řeší se škola, koníčky, kamarádi, první lásky a puberta do toho.
Jen si člověk najde nějaký modus, ve kterém vše funguje, život jej začne zase někam strkat. Nejdřív se spí prakticky pořád, pak třikrát denně, pak dvakrát, pak jednou, do toho se v noci vstává, pak zas nevstává, časem se naopak začne vstávat brzy ráno, jí se kašičky, pak se zas kašičky nejí, zvyká se na kojení, aby se po čase zase odvykalo a tohle dokola a dokola podle toho, kolik je v rodině dětí. A do toho ty jejich nevyzpytatelné povahy! Jeden se hádá, druhý děti tahá za vlásky, třetí se uráží a když druhý přestane tahat za vlásky, začne třetí plakat ve školce, aby se poté vrátil první ze školy s tím, že už NIKDY, ale NIKDY s Karolínou nepromluví.
Znáte to taky?
Člověk má někdy pocit, že by se potřeboval buď rozkrájet, aby mohl všechny ty dětské trable tišit a řešit, nebo se odstřihnout a katapultovat se na nějakou hodně vzdálenou planetu.
Celé to klubko se mi začalo pomalu rozplétat až s postupem času. Pochopila jsem, že tyhle situace jsou příležitostí k růstu a prohlubování našeho spolubytí, že prostě Život nemá rád to naše zatuchlé zaprděné teplíčko beze změn, byť mé ego ho miluje. A že kdykoli nějakou etapu zvládneme, není důvod v ní setrvávat a šup s námi někam, kde je co se učit, co poznávat. Časem jsem pochopila, že takhle to bude, dokud s námi naše děti budou žít a že je to vlastně docela vzrušující. A po jejich odchodu záleží na nás, jestli dovolíme, aby nás dál Život postrkoval a vystavoval nás novým situacím, podnětům a výzvám, nebo to zabalíme a nějak už to tady doklepeme.
Druhá věc, která mi v tomhle dobrodružném a ne vždy snadném koloběhu pomohla, byla, když se mi v průběhu mých vlastních terapií do široka otevřelo srdce. Takové srdce je plné lásky, ale taky nesmírně citlivé a velmi dobře vnímá, zda s ním někdo doopravdy je, celým svým Bytím, celou svou pozorností, ve své vlastní otevřenosti a pravdivosti, nebo zda s ním mluví skrze člověka jen jeho role, jeho maska a on sám je schovaný za tlustou zdí, aniž by o tom třeba věděl. Uf, to byla dlouhá věta. Ale věřte, že pro všechny s otevřeným srdcem jsou to tak odlišné způsoby spolubytí, že těžko mohou být odlišnější. Ten první je hluboce uspokojující, vyživující, léčivý. Když se lidé takto setkají, cítí se nabití energií, šťastní a plní lásky. Ten druhý vytváří frustraci, nepochopení a vnitřní podvyživenost. Teprve ve chvíli, kdy se mi tohle stalo, jsem naprosto jasně pochopila, jak se děti cítí, když s nimi jako rodiče jsme a zároveň nejsme. Znáte to taky, že? Posloucháme je na půl ucha, myslíme na něco jiného, řešíme tisíc starostí nebo chceme mít prostě jenom chvilku klidu.
Musím se přiznat, že mě bolelo srdce, když jsem si uvědomila, jak to děti mají a jak málo je vlastně potřeba.
Když přijmeme, že život sám o sobě je náročná, ale nesmírně obohacující a vzrušující škola s daleko efektivnějšími a pro život použitelnějšími výsledky než jakákoli prestižní vzdělávací instituce, a vědomě mu vyjdeme vstříc, hodně se nám uleví. Často lidem, kteří ke mně přijíždějí, říkám, že bez školy, kterou mi daly moje děti, bych nikdy terapeutkou nebyla. V téhle škole se totiž nedá švindlovat nebo se něco naučit jen napůl. Žádná polovičatost ani nepravdivost se neodpouští a prázdniny neexistují. :-) :-) :-)
Existuje ale způsob, jak touhle školou procházet s větší lehkostí a radostí. Zkusme na chvilku zapomenout, že jsme rodiče a oni naše děti, že my víme, známe, máme zodpovědnost a musíme své děti někam směrovat, nějak je rozvíjet a vychovávat. Zkusme se učit potkávat se jako bytosti. Jakákoli terapie, která pracuje s naším vlastním vnitřním dítětem nám v tom hodně pomůže, protože si uvědomíme, že jsme i my jako děti byly celistvé a věděly jsme, co potřebujeme, jak se cítíme a co by nám pomohlo. Pojďme změnit poměr mezi tím, kdy jsme s dětmi jako rodiče a kdy prostě jenom jsme. Díváme se, nasloucháme, nebo se třeba ani nedíváme a důvěřujeme, že je to správně i bez našeho zásahu a našich představ o tom, jak to má nebo nemá být.
Děti to okamžitě vycítí a začnou se nám otvírat. Život je totiž takový – je v něm mnoho složitostí, kterými musí projít, které musí přijmout, s nimiž se musí vyrovnat. Porodem tahle zkušenost začne (zkuste se na něj někdy podívat z jejich pohledu, do čeho miminka po hlavě vlastně jdou) a jedna výzva střídá druhou.
V zásadě ale není třeba až tak moc dělat. Každý, kdo někdy prošel nějakou hlubinnou terapií, jež ho dovedla do traumatické vzpomínky z dětství, pochopil taky, že dítě je schopno zvládnout téměř cokoli, pokud:
- situaci rozumí
- ví, že je milováno
- ví, že je mu nasloucháno a může ji nějak ovlivnit (byť třeba jen změnou pohledu na ni)
A tak vám moc přeji, aby se vám o adventu dařilo právě to spolubytí. Ať už právě prožíváte jako rodina cokoli, BUĎTE. Advent a Vánoce tvoříme ve svých srdcích.
Požehnanou adventní neděli přeji všem!
Těhotenství a porod jako léčivá zkušenost
Už jsem se vám párkrát svěřovala o tom, že mě Život přivádí k bezprostřední blízkosti smrti. Už je to dávno, ani se mi nechce věřit, že je to už skoro čtvrt století, kdy jsem jezdila pravidelně do hospice v Praze doprovázet lidi na jejich poslední cestě. Od té doby se sem tam se svým přítelem Smrtí setkám a je to vždycky posvátné a velmi důvěrné setkání.
V životě jsem byla tak obdarována, že se stejně často setkávám se Životem na samém začátku. A jen z pohledu lidského se zdá, že jde o dva různé okamžiky. Kdo porod sám zažil nebo u něj někoho doprovázel, dobře ví, že Anděl přechodu mezi světy je u něj také přítomen a každá žena se s ním těsně před narozením svého děťátka setká. V té chvíli, kdy má pocit, že už dál nemůže a porod nezvládne.
Tak krásný a pestrý je můj život, že jsem se směla v jednom týdnu spolu s dětmi rozloučit s naším posledním zvířátkem a přivítat na svět malinké děťátko. Kačenku. Napadlo mě, že jsem vám vlastně nikdy nenapsala, jak a proč pracuji s těhotnými ženami.
Ženy si mě nacházejí samy, nejčastěji proto, že potřebují poléčit zranění z předchozího porodu, mají obavy z porodu jako takového nebo zkrátka chtějí, aby pro ně byl porod krásná a posilující zkušenost.
Jsem s nimi většinou v kontaktu po dobu jejich těhotenství a chtějí-li, i během porodu. Provádím je Cestou, používám další terapeutické metody včetně metody uvolnění traumatu, míchám jim bylinné čaje, mohu pomoct s výběrem homeopatik, odeslat je za aromaterapeutkou, nově pomoci i reflexní terapií. Za ty roky terapeutické praxe a doprovázení k porodu se mi zjasnilo vnitřní vidění a vnímání a navážeme-li během setkávání s těhotnou ženou dostatečně otevřený vztah, smím vnímat porodní proces zvnějšku i zevnitř. Protože jsem i laktační poradkyně, mohu maminku doprovázet i po porodu, má-li nějaké pochybnosti ohledně kojení.
Ráda provázím Cestou kohokoli, ale málokdy má Cesta tak jasný, razantní a dobře pozorovatelný výsledek jako právě u těhotných žen. Všechny ženy po císařském řezu porodily přirozeně a všechny porody, u nichž jsem byla, byly krásné, bez jakékoliv medikace a jakýchkoliv zásahů. Mám z toho velkou radost, protože v oblasti ženského těla je stále co léčit. Za nás i naše matky a matky našich matek. Abychom svým holčičkám předávaly už jen zdravé a posilující porodní vzorce. Abychom své děti rodily vědomě. Abychom z porodní zkušenosti vyšly posílené, s důvěrou v sebe, v moudrost svého těla a hluboké, intuitivní vědění, které v sobě každá z nás má. To je smysl mé práce.
Pro změnu jeden zvířecí, který je zároveň nekrologem
Už nějaký čas se chystám napsat své vyznání lásky ke zvířatům. Mám k nim takový indiánský vztah jako k duchovním bratrům a sestrám a jsem nesmírně ráda v jejich blízkosti. Celou zimu sedím u okna a dívám se pod zobáčky všech možných opeřenců, opečovávám všechny naše domácí tvorečky a všechny je miluji jako správná velkosrdcatá mamina.
Vesmír o téhle mé lásce ví, a tak mi sem tam někoho předhodí. Před pár týdny jsem si třeba povzdechla, že jsem nikdy pořádně neviděla ježka a ejhle! Minulý pátek jeden takový bloudil na náměstí, v místech, kde by zcela jistě nedožil rána. To bylo vzrušení, když jsem ho přinesla domů! Pobyl s námi jeden večer a protože byl malinký, druhý den si ho odvezla záchranná stanice Pavlov. Bylo to hezké spolubytí.
Před časem jsem psala o štěstí, které prožívám s naším osmáčkem Ludvíčkem, když mi leží na klíně a my společně jen tak jsme. Beze slov. V tom jsou zvířata mistři a my se máme od nich ve své mnohomluvnosti co učit. Tak tenhle malinký osmáčí dědeček dneska ráno dodýchal v mém náručí. Počkal si na mě, jako všechna ostatní naše zvířátka, abychom se mohli rozloučit. Tenhle rok je pro mě rokem opouštění a loučení.
Kdysi jsem potkala jednoho z oddaných Haré Kršna a dali jsme se spolu do řeči. Řekl mi, že nakrmil labutě nějakými kršňáckými krekry. Trochu mi zatrnulo, však víte, jak je jejich jídlo kořeněné. On mi ale pověděl, že v jejich komunitě se věří, že sní-li nějaké zvíře trochu pokrmu určeného Krišnovi, bude se moci v příštím životě stát člověkem. Kdo ví, možné to je. A čemu zase věřím já? Že zemře-li nějaké zvíře jako jedinec, vydělí-li se z kolektivní zvířecí duše tím, že zemře někým milované, stane se pro něj v karmické řadě něco podstatného. Myslím, že je moc důležité žít ve společenství živých tvorů. Pro nás i naše zvířata. My je vysvobozujeme svojí láskou, oni nás zase svým nekomplikovaným, v Přítomnosti zakotveným bytím.
Trocha poetiky aneb Mí přátelé z říše rostlin
Vy, co mě už nějaký ten pátek znáte, víte, že rostliny pro mě nejsou a nikdy nebyly souborem účinných látek a celulózy a trochy toho chlorofylu a že svoje, v téhle oblasti zatím mrňavoučké poznání čerpám nejvíce a nejraději od těch, kdo v nich vidí bytosti v celé jejich velikosti. S jejich vlastní inteligencí, moudrostí i krásou. Učím se od Hildegardy z Bingenu, Marie Trebens, ze současných živých od Wolfa Dietra Storla, bylinářky Radmily Malenovské neboli Gaudí i mé milé Evy Francové, kuchařky ze Svatojánu.
Miluji každou květinu, každý strom, který mi na zahradě roste, ne úplně řádně a spořádaně. Nějak nerozumím, proč by na mé bylinkové spirále nemohla růst kopřiva nebo proč bych měla vyplet diviznu, která se rozhodla vyrůst zrovna uprostřed záhonu s cibulí. Koneckonců špenát z kopřivy nebo obalované listy z kostivalu jsou delikatesy, které nám příroda dává zcela zdarma a bez práce. A když mi uprostřed zeleninové zahrady vyroste divizna, zřejmě její květy budeme potřebovat stejně naléhavě jako cibuli.
Dovedete si představit, jak bolestné je mé loučení se všemi těmi dobrými přáteli, které na zahradě mám. Některé z nich si vezmu s sebou na svou novou zahrádečku, ale většina z nich zůstane novým majitelům. Moc mě těší, že se jim moje zahrada líbí taková, jaká je, o to snáz se budu se všemi loučit.
Minulý víkend jsme byli na zahradě letos naposledy. Zazimovat ji, sklidit mišpule a světelný kořen. Procházela jsem zahradu a očima hladila každý strom, keř i zdánlivě suchou bylinku. Ten den byl už druhý, kdy v noci a po ránu mrzlo, mišpule byly z poloviny opadané, na jezírku několikamilimetrový led. A vedle toho stojí moje jablůňka, matčino se jmenuje, celá v květu. Všechny ostatní stromy už stáhly své vědomí hluboko do kořenů a ona tam stála, do dálky zářily její narůžovělé květy a já jsem dobře věděla, že čekala na mě. Vůbec nerozumím tomu, že kvítky ty dvě mrazivé noci nespálily. Jsme spolu spojené jako dávné přítelkyně. Ačkoli se jablůňka jmenuje matčino, matkou ještě není. Dlouho se rozhlížela a rozmýšlela a odhodlávala, než vůbec vykvetla. Bojovala s mšicemi, obrůstala mechem a nevypadalo to s ní nijak růžově. Se vším si dává na čas a méně trpělivý zahradník by se s ní už možná rozloučil. Taková byla ale i moje cesta mateřstvím, zpočátku kostrbatá, nejistá, váhavá i bolavá, a tak má u mě jablůňka tolik času a prostoru, kolik jenom potřebuje. Tohle její rozloučení mi vehnalo slzy do očí. I takové je mateřství – vyhnat do květu, ačkoli to je plané a v mrazu riskantní, jen tak, z lásky, z nekonečné, bezpodmínečné lásky.