Lipový…

Kateřina Bukáčková, 16.2.2019. Rubrika Postřehy

Letos mě po mnoha letech překvapila horečka. Co to bylo za nemoc, netuším, protože kromě horečky mně vlastně nic jiného nebylo.

Neměla jsem potřebu vůbec nic užívat, ani kapky, ani sirupy, nic.

Jen jsem každý den poprosila Elišku o hrnek lipového čaje. Z lípy, která roste na zahradě mých rodičů. Tak krásná a veliká, že ji z naší zahrady vlastně nelze ani celou přehlédnout. Měla jsem před očima vzpomínku, jak jsem její voňavý medový květ vloni sbírala. Maminka mi držela žebřík, já trhala a s maminkou a tatínkem jsme si povídali.

Jak je to s tím léčením a vyléčením, nevím. Ale vím jistě, že kdy jsem pila ten čaj, který pro mě uvařila Eliška z lípy z naší zahrady, vím, že jsem pila koncentrovanou lásku.

Tak vám trochu té lipové lásky posílám!

Krásnou sobotu!

• Zobrazit celý článek ...
• Žádné komentáře

Jeden speciálně pro mého muže

Kateřina Bukáčková, 9.2.2019. Rubrika Postřehy

Jak už asi víte, můj muž je prvním a vpravdu nekritickým čtenářem mých blogových příspěvků. Odkoukal to asi od Petra z Takové normální rodinky, neboť po každém přečtení následuje obligátní: Pěkné, Kačenko, moc pěkné.

Když jsem nad touto monotónností projevila jistou nelibost, prohlásil, že moje články jsou pořád hrozně chytré a že bych měla napsat někdy nějakou blbost.

Od té doby jsem měla na srdci ještě několik hrozně chytrých věcí, takže jsem jeho přání nemohla splnit, ale dneska nemám v rukávu, na srdci ani v mozkových závitech nic převratně moudrého.

No dobře, mám, ale potlačím to. To do příště vydržím!

Takže, lidi, před Vánoci na mě na internetu vykoukly fotky šatů, že kterých jsem byla úplně štont. Taková krása! Kdo ví o mé vášni k dlouhým sukním a šatům, ten pochopí. Jedny krásnější než druhé – boho, retro, vintage! Po trapně krátkém vnitřním boji při pohledu na úžasné slevy jsem do košíku naklikala asi patery šaty a zavolala mého muže, módního arbitra a sponzora, aby z nich vybral ty úplně nej a top. Ideálně aspoň dvoje. Můj odporně praktický muž vygooglil jméno nejmenovaného internetového obchodu a vyhledal jeho recenze. Co vám budu povídat, byla to jedna velká katastrofa. S těžkým srdcem jsem z košíku zase všechny ty šaty odklikala a jala se prohledávat internet, zda bych někde nenašla něco podobného. Nenašla! A Velký bratr o mé neukojené vášni věděl a kdykoli jsem zapnula počítač, šaty mi předhodil jak Pavlov slintajícímu psovi. Nic na tom nezměnila ani hromada starostí se stěhováním a klid jsem měla jen v tom krátkém období, kdy jsme byli offline.

Několikrát jsem si zkusmo do košíku šaty zase vrátila, negativní recenze varující další spotřebitele nebyly pro moji posedlost dostatečným argumentem, a tak jsem ubíjela svůj chtíč představami ubohých čínských šiček a pesticidy zamořených látek.

Když jsem touto hlubokou vnitřní krizí úspěšně prošla, vykoukly na mě obrázky šatů z jiného obchodu. Jestli tamty byly boží, tak tyhle byly – nepopsatelně, absolutně a trestuhodně dokonalé! Poučena manželovým přístupem, jala jsem vyhledávat recenze zákazníků. Ačkoli jméno obchodu bylo jiné, recenze byly jako přes kopírák a já mám podezření, že jde o tutéž firmu, která takto surově týrá internetové uživatele.

PS: Čekáte pointu? Nic takového! Šaty nemám, tak jakápak pointa!

PPS: No dobře, nedá mi to, abych do toho nepropašovala trochu toho moudra aspoň do druhého PSka. Někdy se může zdát, že zasvětit život duchovní cestě je nuda, nebo je to něco vážného, strašně závažného, kam nepatří žádné světské radosti ani slasti. Opak je pravdou! Kde je vážnost, strnulost a důležitost, tam je pěkně nafouklé a vypečené duchovní ego! :-) Je úplně  snadné mít u toho rodinu, děti, spoustu srandy, dobrého jídla, pití a všech světských radovánek. Teda až na ty šaty, bohužel!

• Zobrazit celý článek ...
• Žádné komentáře

Věda a víra – mohou si vůbec porozumět?

Kateřina Bukáčková, 7.2.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Až donedávna to byly dvě kategorie, které spolu neměly mít mnoho společného. Věda se od samého počátku zaklíná přesností, objektivitou, racionalitou, víra je zase něco čistě subjektivního, ovlivněného emocemi a velmi těžko kvantifikovatelného.

Rozvoj vědy v osmnáctém a devatenáctém století byl ohromující. Věda se dostala z područí katolické církve a její objevy dávaly církevní dogmatice ránu za ranou. Před stoletími to byl jako první  Mikuláš Kopernik a po něm další s odvážným tvrzením, že Země obíhá kolem Slunce a Země tedy není středem vesmíru. Kopernik si ale s uveřejněním svého objevu počkal, dokud nebyl na smrtelné posteli, aby ho nepotkala smrt upálením jako jeho nástupce Giordana Bruna. Poté přišel s další přelomovou teorií Charles Darwin (byť o prvenství připravil Jeana-Baptiste Lamarcka), který nabídl zcela jinou hypotézu vzniku života na zemi, než je ta kreacionistická. A po něm Sigmund Freud s teorií nevědomí a sexuálního pudu jako hlavní hybné síly lidské psychiky. Rozvíjela se newtonovská fyzika, euklidovská geometrie a genetika s velkým objevem principu dědičnosti.

Naše evropská civilizace se doširoka rozkročila, aby si církev, reprezentující duchovní stránku lidského bytí, a věda, která žádnou duši nepotřebovala, nepřekážely. Ve světě začal vítězit materialismus, ať už ten socialistický, nebo kapitalistický. Všechno potřebné a objektivní lze odvodit z hmoty samotné a duše a duch, chce-li se jimi vůbec někdo zabývat, patří do oblasti soukromé, církevní nebo umělecké. Z tohoto kontextu vzešly současná medicína, ekonomie i školství.

Kam nás tato jednostrannost zavedla, všichni vidíme. Vědomí, že žijeme na jedné z mnoha planet bloudících (byť řízeně) temným, chladným a nekonečným vesmírem, v nás prohloubila strach a osamění. Jak jiný musí být pohled na oblohu pro domorodé kmeny, které ještě neztratily vědomí o jednotě všeho a propojenosti všeho se vším. Darwinova (nikoli Lamarckova) premisa o vzniku a vývoji druhů zase vedla k tomu, že jsme se na život naučili dívat jako na boj, ve kterém zvítězí ten nejsilnější. Upevnění a aplikace této teorie ještě prohloubila vnímání vzájemné oddělenosti a posílila koncept já/my versus oni, někdo, kdo mě v nejlepším případě nezajímá, v horším, kdo je pro mě zdrojem zisku, aniž by mě zajímaly důsledky, které to pro něj bude mít. Tenhle koncept je ospravedlněním všeho ekonomického drancování země, kterého jsme v posledních desetiletích svědky. Pohled na lidské tělo jako na stroj, který je možné opravit, sem tam nahradit nějakou součástku, je také z tohoto období. K jakému rozvoji, ale také atomizaci a odlidštění současné medicíny to vedlo, není nutné dlouho rozebírat.

Svět se ocitl na pokraji katastrofy, o níž asi netřeba polemizovat, protože ji nějak vnímáme a v kostech cítíme všichni. Postupem času se víc a víc ozývají hlasy, které paradigma posledních několika století radikálně zpochybňují. Přicházejí nejen z oblasti ducha (transpersonální psychologie, indiánská kultura, východní náboženství, tradiční čínská medicína), ale stále více i od vědců samotných. A díky nim se najednou ukazuje, že spolupráce je výhodnější než soupeření, že věci, které se zdají oddělené, jsou ve skutečnosti propojené a podstatou veškeré hmoty je energie. A k tomu všemu, že vlastně není možné žádné skutečně objektivní poznání, protože pozorovatel a jeho očekávání jsou a vždycky budou součástí jakéhokoli experimentu.

Rozvíjejí se úžasné a zajímavé teorie, například epigenetika, která zpochybňuje řídicí úlohu genů v biologii a ukazuje na propojenost DNA s prostředím a také dokazuje, že je možné expresi genů ovlivnit vědomými a nevědomými programy naší mysli. Ačkoli já osobně nepotřebuji žádné dobrozdání vědců – přímá zkušenost je přeci jen přímá zkušenost – jsou autoři, jejich práce jsem doslova hltala. Jedním z jich je Fritjof Kapra ve své již přes třicet let staré knize Bod obratu, tím druhým, jehož všechny knížky jsem doslova zhltla, je mezinárodně uznávaný biolog Bruce Lipton. Z jeho knihy Biologie víry vám teď ocituji jeden příběh a vy si můžete sami odpovědět na otázku z titulku tohoto článku. Možná bude i pro skeptiky z vašich řad důkazem, že metody vedoucí k buněčným vzpomínkám, například Cesta, nejsou žádné pavědecké, šarlatánské praktiky, ale metody rozvinuté podle nejnovějších vědeckých poznatků. :-)

Mé přesvědčení, že vysílání jedince je tu stále, dokonce i po smrti, podporují svědectví pacientů s transplantovanými orgány, kteří udávají, že spolu s novými orgány přišly i změny v jejich chování a psychice. … Vzpomínky těchto lidí nelze považovat za náhodu či shodu okolností. Jednu dívku začala po transplantaci pronásledovat noční můra, ve které se jí zdálo o vraždě. Její sny byly tak živé, že nakonec vedly k zadržení vraha, který zabil jejího dárce.

(Lipton: Biologie víry, s. 164)

Skončila jsem trochu lacině, ale trocha (vědecky podloženého) bulváru někdy neuškodí. Koneckonců, všechno je jedno. :-)

• Zobrazit celý článek ...
• Žádné komentáře

Na Hromnice o den více

Kateřina Bukáčková, 2.2.2019. Rubrika Postřehy

Co byste říkali na to, kdybyste v životě byli zaseklí na jednom místě, jeden den by byl jako druhý a nikam to nevedlo?

Možná tyhle pocity někdy taky máte – že jste někde, kde vlastně nechcete být, nemáte žádnou možnost ovlivnit, co se vám děje, a není  z toho úniku.

Tak přesně tohle se stalo Phillu Connorsovi (Bill Murray) ve fantastické komedii Groundhog Day (Na Hromnice o den více). Tento sebestředný a samolibý moderátor počasí uvízne v časové smyčce, z níž se nelze dostat. Znovu a znovu je nucen žít ten samý den na místě, kde chtěl být ze všeho nejméně – vesničce Punxatawney v Pennsylvánii, kam s produkční Ritou a kameramanem Larrym přijede natočit reportáž z tradičních oslav Hromnic. Den za dnem je tam nucen točit reportáž o dodnes živé tradici, v níž svišť Phill předpovídá časný nebo pozdní příchod jara. Phill pohrdá oslavami, lidmi, které vnímá jako venkovské burany, a cítí se hluboce uražený tím, že člověk jeho kvalit je nucený k takto podřadné práci. Snaží se proto z místa dostat co nejrychleji, uvízne zde však kvůli sněhové bouři do druhého dne, aby za svítání zjistil, že odtud není úniku, protože se probudil opět v den hromničních oslav a celý ten opruz ho čeká nanovo.

Málokdo má ten dar popisovat duchovní zrání s hlubokým vhledem a zároveň neuvěřitelným vtipem. Hromnicím se to daří nevídaně. Film sleduje Philla, jak prochází fázemi šoku, apatie, nevázaného řádění s vědomím, že nejsou žádné následky, snahou získat si lásku a přízeň taktikou a manipulací, depresí, neúspěšnými pokusy o sebevraždu až po vlastní seberealizaci, otevření srdce druhým a absolutní přijetí situace takové, jaká je.

Za ty stovky probuzení do téhož dne, které máme s Phillem možnost sledovat, pochopíme, že i ve velmi omezených a ne vždy příznivých kulisách je možné prožít den mnoha různými způsoby. Možná to taky tak máte, že si říkáte – kdyby byly děti velké, kdybychom bydleli jinde, kdybych vypadala líp, kdybych byl chytřejší, … všechno by bylo lepší. Film nám ale jasně říká – věci, které jsme skutečně nepochopili, neprožili, neodpustili, se nám budou opakovat, dokud se tak nestane. Není z nich úniku a ani smrt není řešením.

V téhle časové smyčce zahořklosti z minulosti, obav z budoucnosti a absolutního nepřijetí přítomnosti takové, jaká je, jsme uvázli my všichni jako lidstvo. Tenhle nádherný film, pro dnešní hromniční den jako stvořený, nám ukazuje, že jedinou cestou, jak z téhle pasti vyjít, je otevřít srdce a přijmout přítomný okamžik se všemi jeho zdánlivými omezeními a nespravedlnostmi. A možná nakonec, stejně jako Phill zjistíme, že tenhle náš přítomný okamžik je tak nádherný, že se v něm rozhodneme zůstat dobrovolně.

Tak co, nalákala jsem vás? :-)

Pokud ano, přeji vám krásné pokoukání! :-)

• Zobrazit celý článek ...
• Žádné komentáře

Enneagram – mocný nástroj k poznání sebe i druhých

Kateřina Bukáčková, 28.1.2019. Rubrika Duchovní texty

Co kdyby existoval účinný a radikální způsob jak poznat sám sebe? Takový, který nekompromisně odhalí nánosy, slupky a přesvědčení, které jsme si na sebe nabalili během života, aby nás chránily před strachem, a ony nás přitom dělí od sebe samých, štěstí a naplnění?

Co kdyby existovalo učení, které je zároveň návodem jak a kudy těmito nánosy projít?

Co kdyby bylo zároveň způsobem jak porozumět ostatním, jak prohlédnout skrze jejich chování a ochranné mechanismy a pochopit, odkud vycházejí a co je pohání? Co kdyby díky tomu do vašich vztahů s blízkými přineslo více pochopení, soucitu a lásky?

Co kdybyste díky tomu mohli vychovávat svoje děti na míru, abyste je podpořili zvládnout jejich strachy, projít výzvami a rozvinout v sobě to nejlepší?

Pro mě osobně je tímto pokladem, který studuji už téměř dvacet let, ENNEAGRAM.

Ennegram je tisíce let staré učení, které ale nic neztratilo na své aktuálnosti. Přesvědčuji se o tom denně, když s jeho pomocí provázím lidi hlubokými procesy sebepoznání. Ráda bych základy jeho moudrosti nabídla také Vám.

• Zobrazit celý článek ...
• Žádné komentáře