Devět

Kateřina Bukáčková, 22.2.2021. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Poslední dny se cítím hrozně unavená a vyčerpaná.

Ze všeho nejvíc asi z rétoriky naší vlády, když už celé měsíce poslouchám, jak jsem nezodpovědná, jak to všechno zavřou a další bububu.

Trochu mi to připomnělo Tomáše Hajzlera, který v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti píše, jaký husarský kousek se podařil nadnárodním korporacím tím, že zodpovědnost třídění odpadu přehodil na koncové konzumenty. Mám pocit, že tady se děje něco hodně podobného.

Kdybychom totiž byli skutečně tak nezodpovědní, byli bychom se tak chovali už v první vlně epidemie. Já jsem oproti tomu viděla obrovskou vlnu solidarity, vzájemné nezištné pomoci a velkou míru ochoty veškerá opatření dodržovat.

Tak jsem tak poslední dny plakala manželovi v náručí a nemít tři děti na online výuce, ani by se mi nechtělo ven z postele.

A odpoledne na mě čekalo tohle nádherné překvapení.

Abyste rozuměli – to tlusté je rukopis mého prvního románu s pracovním názvem Devět, na kterém jsem pracovala tři roky a jejž jsem dokončila právě v lockdownu.

A ta květina za tím – to je dar od jedné z mých metačtenářek jako poděkování za strhující četbu.

Co recenze, to pohlazení po duši.

A protože už jich byla docela pěkná řádka, přišel čas vám všechno prozradit.

Tento rok se kniha zrodí ve své papírové podobě.

A já věřím, že si najde svoje čtenáře, pohne jimi, dojme je, promění je.

A tak jí i mně prosím pošlete modlitbu, aby porod byl hladký, rychlý a laskavý…

Obdivuji vás, kde berete ten optimismus…

Kateřina Bukáčková, 11.2.2021. Rubrika Duchovní texty

… řekla mi nedávno paní učitelka mé dcery, když jsme se bavily o současné situaci.

Po pravdě, žádným velkým optimismem nehýřím a udržet se ve stavu důvěry a naděje je pro mě každodenní proces.

Dnes vám ale ukážu video, na které si vzpomenu vždycky, kdy začnu mít pocit, že se všechno, ale všechno kolem mě sype, a hlavně že je kolem mě tolik rozličných názorů, proudů a protiproudů, že vlastně možná ani nevíme, jak by ta lepší budoucnost, ve kterou všichni tak doufáme, měla vypadat, abychom byli všichni spokojení.

Občas si tohle video jen tak pustím a dívám se.

Abych si připomněla, že jsme v okamžiku změny, transformace, chcete-li (byť já to zprofanované slovo nemám ráda) navyšování vibrací.

Abych si znovu nacítila, že v tuhle chvíli není možné zabránit chaosu, není v mých silách udržet pozice, ale ani se cíleně někam posouvat, protože výsledný obrazec nebude jen kosmetická změna toho předchozího, ale něco zcela nového a bezprecedentního.

Že to skutečně jediné důležité v tuhle chvíli je vibrovat stejně jako zdroj a nechat se bez lpění i tlačení přesunout tam, kde je moje nové místo.

Od počátku této situace věnuji svoji energii právě tomuto. Ladit se na hlubiny svého srdce. Nechat ho i navzdory této zoufalé situaci dokořán otevřené. Důvěřovat procesu a prožít ho pravdivě. Neztotožňovat samu sebe jen se zrnkem písku, ale připomínat si, že mojí podstatou je onen láskyplný, vibrující zdroj.

Mnohokrát mi k tomu pomohl nějaký článek od vás. Tak možná zase vám pomůže tenhle ode mě…

O smrti

Kateřina Bukáčková, 26.1.2021. Rubrika Duchovní texty

Velice pozorně a s velkou pokorou sleduji proces, který už na celé měsíce zachvátil celý svět.

Rozumím jen málu z toho, daří se mi nahlédnout jen sem tam střípek, ale jedna věc je pro mě fascinující.

Jak velkou roli v tomto procesu má strach ze smrti a její absolutní popření.

Neustále slýchám slova o zbytečných smrtích, předčasných smrtích a bezohledných lidech, kteří je svým neohleduplným chováním dopouštějí.

Vím, že teď mnozí z vás se mnou nebudou souhlasit. Můžeme to tedy vzít jako test toho, zda v této polarizované společnosti dokážeme komunikovat i napříč různorodým názorům.

Nejprve bych ráda předeslala, že mám astma a v žádném případě se nepovažuji za bezrizikového člověka. Vím, jaké to je, bojovat o každý nádech. Přesto mě právě vědomí, že nemusím případný covid přežít, vede ke zcela jinému chování než hermetickému uzavření, frenetické desinfekci a strachu z lidí.

Naopak.

Vědomí, že mám-li umřít, umřu, mě vede úplně jinou cestou:

Prožít každý den v jeho plnosti, blízkosti a napojení na svět, lidi v něm a život, který je v tom všem.
Nic neodkládat – nečekat, co bude až… Dělat práci, která mě naplňuje, okamžitě řešit všechny konflikty, dávat najevo lásku svým blízkým.
Kromě práce a každodenních povinností prožívat denně něco jen pro radost. Nečekat na důchod, kterého se třeba ani nedožiju.

Memento mori je můj trvalý životní postoj už od 18 let, kdy jsem začala jako dobrovolnice jezdit do hospice, a smrt je tedy pro mne velmi jasně uchopitelná a do hloubky prožitá zkušenost.

Nevím, jestli je to mým veskrze pozitivním vztahem ke smrti nebo je to obecně téma pro terapeuty, nicméně téma vyrovnání se se smrtí jsem zažila ve stovkách případů. Potraty, mrtvě narozená miminka, smrt dětí, sebevraždy, smrt rodičů, milovaných prarodičů, ale i domácích mazlíčků.

Teď nebudu mluvit přísně vědecky, je to „pouhá“ zkušenost. Nicméně tak cenná, že velmi zásadně pomáhala zformovat můj vztah ke smrti. Lidé, kteří přicházejí na terapii, mají možnost si naposledy promluvit se zemřelým. Rozloučit se, vyslovit nevyslovené, prožít vinu, kterou na sebe kvůli jeho smrti vzali, a propustit ji, stejně jako případný vztek, který se vůči zemřelým přeci projevovat nesmí. NIKDY nikdo z těch zemřelých neřekl, že neměl zemřít. VŽDYCKY, skutečně vždycky a bez výjimky tito zemřelí, ať už jsou to děti a mladí dospělí, nebo staří lidé, říkají zhruba toto: „Nastal můj čas, není to ničí chyba. Mám se dobře. Ve skutečnosti jsem tak úplně neodešel/neodešla, jsem stále s vámi a pomáhám vám.“ Já vím, že to může být zbožné přání, nicméně ještě nikdy jsem neslyšela nic jiného.

Moc bych si přála, abychom život neměřili na dny, týdny, měsíce a roky. Abychom neposuzovali, kdo umřel brzy a jaká je to tragédie, nevyslovovali soudy o předčasné a zbytečné smrti.

Vidím až příliš mnoho životů, které nejsou životy, ale pouhým přežíváním. Čekáním na život nebo naopak na smrt. Kéž bychom měli odvahu k životu, abychom se pak nemuseli tak moc bát smrti.

Pokud zemřu mladá, neříkejte prosím, že to byla předčasná smrt.

Už teď totiž vím, že zemřu až po okraj naplněná.

Kateřina Bukáčková, 19.1.2021. Rubrika Postřehy

Mnoho lidí preferuje osobní setkání a možnost online procesu předem zamítá. Osobně taky preferuji procesy na živo, ale více a více se mi potvrzuje, že Cesta v online podobě je plnohodnotnou variantou, která v případě, že osobní setkání není z různých důvodů možné, může zásadním způsobem pomoci. Tento příspěvek je určen všem, kdo z nějakého důvodu nemohou čekat na lepší epidemiologické podmínky, a přitom mají z procesu přes internet obavy.

Jak asi víte, připravuji ženy k porodu a toto je mail jedné z nich, s níž jsme celým procesem a přípravou prošly online:

Předně bych Vám chtěla poděkovat za poslední Cestu! Tak dobrou náladu a dobrý pocit jsem nečekala! Opravdu to bylo nečekané

Každopádně, jsem ráda,že byla možnost se s Vámi potkat v tento den, protože o tři dny později jsem porodila. A musím říct, že Cestu si užilo i miminko, protože jsem cítila, že od jejího konce se začalo “něco” dít. Co bylo neuvěřitelné, byla i délka porodu a celkové načasování – v neděli se holky s přítelem vrátili z procházky, já jsem začala cítit, že nejsem ok, začali jsme se proto pomalu chystat k odvozu holek k babičce a do porodnice jsme dojeli tak, že po vstupu do nemocnice se za minutu miminko narodilo, v podstatě na tři zatlačení. Zpozdit se kdekoliv, asi to nestihneme. Holčička byla nesmírně šikovná a tak, jak jsme si na Cestě slíbily, vzájemně jsme si pomáhaly. Cestou do porodnice jsem myslela na dech, na to že já jsem oporou pro ni a ona pro mě…bylo to překvapivé, že jsem po příjezdu do porodnice hned porodila, protože jsem předpokládala, že nám to půjde tak pomalu jako posledně. A věřím, že tomu Cesta hodně přispěla! Kdybych Cestu neabsolvovala, pravděpodobně bych se cestou do k rodičům a následně do porodnice, soustředila na tu bolest…takto jsem se soustředila na to co jsme si s miminkem slíbili – že budu dýchat a že si vzájemně pomůžeme, snažila jsem se s miminkem komunikovat, byť jen v duchu. A věřím, že díky tomu to vyšlo tak na sekundu přesně a navíc téměř bez námahy! A žádného porodního zranění! Přijde mi to až neuvěřitelné!“

Hojnost podruhé a v generačních souvislostech

Kateřina Bukáčková, 15.1.2021. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Tento text je věnován psycholožce Ireně Jaya Janíkové, která mě prosila, zda bych nemohla sepsat nějaký článek o tom, jak naše programy a jejich léčení ovlivňují naše děti.

Tak tedy, jdu se svléknout donaha a ukázat tuto souvislost na vlastním příkladu.

Jak už jsem psala v jednom z předcházejících textů týkajících se hojnosti, naše naprogramování není zrovna příznivé. A nechci se držet na povrchu a ráda bych do hojnosti zahrnula kromě materiálního zabezpečení i hluboké a naplňující vztahy, odvahu projevit se a řídit se hlasem svého srdce, vnitřní svobodu. Ostatně, doplňte si sami, co všechno pro vás znamená žít život v plnosti a hojnosti.

Právě toto jsme zkoumali na úžasném třídenním semináři vedeným Kevinem Billetem, který propojil toto téma s enneagramem a tím, jakým způsobem nám naše identifikace s omezeným a od Života odtrženým egem brání prožívat skutečnou a ničím neomezenou hojnost. Byla to hluboká sonda do našich nevědomých struktur.

Pokud mě znáte, víte, že žiju opravdu šťastný a naplněný život. Někdy mám pocit, že se vděčností a štěstím zalknu a kdybych nezpívala nebo nehrála na klavír, asi bych praskla. Jediná oblast, kde jsem vždycky cítila přidušení a vnitřní kontrolu, bylo téma hmotných statků. Nikdy jsem přesně nevěděla proč, ale vnímala jsem velmi silně, že si musím před sebou vnitřně obhájit každou korunu, každý, byť třeba jen minimální luxus. Byly to takové střelné myšlenky, které vyvrcholily, když jsem před dvěma lety četla knihu Viktora Emmanuela Frankla o holokaustu, který sám přežil. Četla jsem ho na dovolené a ten obrovský a ničím neomluvitelný nepoměr těch dvou realit mě odrovnal tak, že se mi na několik týdnů zablokovala záda. Totéž se mi stalo i během semináře, a tak byl čas podívat se na to, jaká buněčná vzpomínka je právě ve hře.

Nedostala jsem se do vzpomínky žádného mého předka, ale do svých asi 16 let, na školní výlet do Osvětimi. A tam, naprosto otřesená místnostmi plnými lidských vlasů a vousů, brýlí a kufrů, bez jakékoliv emoční podpory našich učitelů, jsem nevědomě, ale o to silněji, došla k závěru, že přijmout cokoliv nad rámec základního přežití, je pro mne absolutně nemorální a nepřijatelné.

Každému, kdo trochu ví, jakým způsobem vznikají buněčné vzpomínky, je jasné, že to nebyla vědomá volba. Jinak bych samozřejmě rozuměla tomu, že nikomu z těch lidí tímto rozhodnutím nijak nepomůžu, ale to je právě to zapeklité na těchto vzorcích, že jsou našemu běžnému vědomí nepřístupné. A že pokud se nám v situaci velkého emočního vypětí nedostane adekvátní podpory, ovlivní nás tyto zkušenosti na dlouhá desetiletí, aniž bychom si toho byli vědomi.

Prošla jsem tedy hlubokým, očistným procesem, ale ještě větší překvapení mě čekalo, když se ještě ten večer devítiletý Vašík srdceryvně rozplakal, že on má drahé lego a jiné děti umírají hlady. Pro vysvětlení: Vašík si tak trochu žije vlastním životem, věděl, že kamsi mizím, protože mám nějakou akci, ale vůbec netušil, čeho se týká. Nikdy předtím jsme o tomto tématu nemluvili v atmosféře viny a Vašík se za celý život o ničem podobném nezmínil.

Zkrátka, v okamžiku, kdy jsem toto téma vynesla do vědomí, uvolnil se tento program, který pravděpodobně epigeneticky převzal, i v něm. Nechala jsem ho vyplakat a potom jsme společně začali tvořit jiné vědomí. Ne vědomí vycházející z pocitu viny, ale takové, kde je pro každého na celém světě hojnost všeho, po čem skutečně, v hloubi duše touží. A že tato hojnost může přicházet v rozličných formách a v tom správném načasování v zájmu nejvyššího dobra pro všechny.

Přidáte se k nám?