Tenhle životní postoj je pro mě skutečnou a nezcizitelnou svobodou. Svobodou nezávislou na vnějších okolnostech, organicky a pravdivě žitou.
Tuto zkušenost Viktor Emanuel Frankl odžil na místě nejděsivějším, v koncentračním táboře. Z ní vznikl jeden z nejzajímavějších psychoterapeutických směrů dneška: logoterapie.
Otázku po smyslu života je třeba vidět zcela obráceně, než jak je obvykle kladena. Musíme učit sebe i zoufající, že vlastně nezáleží na tom, co očekáváme od života my, nýbrž co očekává život od nás. Filosoficky bychom mohli říci, že tu jde o koperníkovský převrat v tom smyslu, že se již netážeme na smysl života, nýbrž každý den a každou hodinu zakoušíme výzvy a otázky života, na něž můžeme a máme správně odpovědět nikoli hloubáním a mluvením, nýbrž odpovědným jednáním.
Tyto požadavky a s nimi smysl lidského bytí se mění od člověka k člověku a od okamžiku k okamžiku. Smysl lidského života nemůže být stanoven všeobecně a jednou provždy. … Jednou od člověka jeho konkrétní situace vyžaduje, aby jednal a pokusil se svůj osud činně utvářet, podruhé zase, aby použil příležitost k realizaci hodnot tím, že je prožije, jindy opět aby prostě vzal svůj osud na sebe jako svůj kříž.
(Viktor Emanuel Frankl, Člověk hledá smysl, s. 53 – 54)
Hledat v životě štěstí a naplnění je chvályhodné a potřebné, ale někdy se člověk tak zacyklí do svých bolístek a svého neštěstí, že tahle změna perspektivy je jedinou cestou k uzdravení. A také způsobem, jak dospět od dětských tužeb ke zralému a odpovědnému životu.
