Díl 11.: Temná noc duše

Kateřina Bukáčková, 19.4.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Když jsem začala psát článek o Pravdě, ani ve snu by mě nenapadlo, že z něj bude dvanáctidílný seriál, který dojde do velkého finále právě o Velikonocích.

Ale z mé strany zazněla na počátku hluboká modlitba a z Ticha vzniklo tohle. Neměla jsem žádný plán ani koncept, a přece bych to nemohla vymyslet lépe.

Máme tu Velký pátek, pro někoho nejdůležitější den v roce, pro jiného volný den v kalendáři a ještě pro jiného čas hledat poklady ve skalách.

A já, stojíte-li o to, přidám dnes střípek k porozumění tomu, co velikonoční mystérium znamená pro mě a jak ho prožívám já. A jak to všechno souvisí s Pravdou, k níž tu společně putujeme. Není k tomu třeba být křesťanem, ba dokonce ani formálně věřícím člověkem. Některé věci nelze vysedět v kostele. Některé věci nelze vyčíst z knih, vystudovat je a stát se expertem. Je třeba je prožít a potom o nich svědčit, aby tohle svědectví dodalo naději těm, kteří se utápějí v beznaději, smutku či na hraně zoufalství a ztráty všeho smyslu.

Minule jsme skončili v temném lese, neschopni se zorientovat, zachytit se pevného bodu a definovat sami sebe. Cesta k Pravdě jinudy nevede, a proto na ní vytrvá jen hrstka lidí. Jak dobře tomu rozumím! Právě proto je člověk na počátku této cesty konfrontován se Strážcem prahu, právě proto je na ní tak často zkoušen a prověřován, protože za princeznu bude možná muset položit život. Ten, kdo celou cestou prošel s čistým srdcem a hlubokou láskou a touhou k poznání, byl na tuhle chvíli průběžně připravován. Různými průvodci, zkouškami a především duchovními prožitky. A jakými prožitky! Člověk je najednou zaplavený Láskou tak velikou, že dočasně ztratí svoji formu a sám se stane touhle Láskou. A těchto mystických zkušeností, krátkých okamžiků prozření přibývá, aby člověk vytrval až do samého konce, kdy se bude muset vzdát všeho, s čím se identifikuje, na čem lpí, čemu věří. Dokonce i těchto mystických prožitků.

Není většího utrpení než tahle část cesty. Zpátky se už nelze vrátit a smrt, nebo aspoň ztráta zdravého rozumu, je docela reálná varianta. Svatý Jan od Kříže tuhle závěrečnou část cesty nazval temná noc duše. Vede k okamžiku, kdy člověk musí obětovat vše, dokonce i svoji vlastní víru a lásku. Vždyť i poslední Ježíšova slova na kříži byla Bože můj, proč jsi mě opustil?

Ačkoli to možná mnohé pobouří, moje zkušenost je taková, že mystérium Velikonoc není ani povídačka, kterou není možné vědecky dokázat, ani jednorázová událost, kterou prošel Ježíš Kristus a my ostatní si ji máme každoročně připomínat a být mu za tento dar nám hříšným lidem vděční. Prožila jsem na vlastní kůži a také s lidmi, s nimiž mám tu čest kráčet částí jejich cest jako duchovní průvodce, že Velkým pátkem i Probuzením do věčného života může a snad i musí projít každý z nás sám za sebe. Ne nadarmo Ježíš říká: Vezmi svůj kříž a následuj mne.

A ta temnota je slovy nepopsatelná. Je to samota, zmar a strach, které lidstvo pocítilo v okamžiku, kdy si uvědomilo oddělenost od zbytku světa. To už není žádný osobní pocit, ale ničivá smršť, kterou nemůže přežít žádné ego, protože právě před těmihle pocity nás dosud důmyslně chránilo. Teď už ale nemá žádné mechanismy, které by je udržely na uzdě, a bojuje o holý život. Tohle období může trvat pár minut, hodin, dní nebo i týdnů či let. Záleží na tom, kolik času bude člověk potřebovat na to, aby se úplně a bezezbytku vzdal. Odevzdal. Zemřel za živa. Je to strašidelné, ale mystikové všech dob a kultur k tomu odedávna dodávali lidem odvahu. Zemřete za živa a nalezněte to, co je nesmrtelné.

Také pohádky vyprávějí, že za princeznu stojí za to zemřít, a následný život s ní lakonicky smršťují do jediné věty: A byli šťastni až do smrti.

Ačkoli tato cesta není širší než ono biblické ucho jehly, je už docela slušně prošlápnutá a každý, kdo jí prošel, se od té doby bez ustání modlí za ty, kdo k ní směřují. Je tedy vystlána Milostí a člověk propadne přímo do Boží náruče.

Ono je to s tím propadnutím ještě trochu jinak, ale to až příště. Úplně naposledy…

Díl 10.: Otázka na tělo

Kateřina Bukáčková, 18.4.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Krásný den, moji milí, kdo jste se mnou došli až sem.

Blížíme se do finále, ale na cílovou rovinku to nevypadá. Spíš na pořádný kopec nebo skálu.

Ale než k ní dojdeme, zastavme se na chvilku u té slibované otázky z předchozího dílu o ženách. Tahle otázka si musela pár dní počkat nejen proto, abych vás trochu napínala, ale taky proto, že je společná na duchovní cestě nám všem poutníkům.

Pokud jste se mnou tento seriál sledovali od samého počátku, možná jste k ní dospěli úplně samovolně a spontánně.

Celá tahle dlouhá a dobrodružná cesta totiž pomalinku nabourává to, za koho se považujeme. Na začátku stojí nějaký člověk, řekněme Kateřina, (stále ještě) 40 let, žena, Češka, křtěná evangelička, manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, terapeutka, bylinářka, bloggerka, přadlena, která nemůže být bez černého čaje s mlékem a nesnáší vnitřnosti.

Ale hned na počátku cesty k sobě se ten prostor najednou rozšíří – dobře, nejsem tedy jen (stále ještě) 40letá dospělá žena, ale také malá Kačenka, které se právě narodila sestra a ona je sama v nemocnici, Kačenka, které právě umřel dědeček, Kačka, s níž se rozešel její první kluk. Najednou vnímám, že se nic neztratilo, že si přesně vybavuji všechny ty situace, cítím emoce, jako by se děly právě teď, a vím, co jsem tenkrát potřebovala a nedostala. A že často skrze mě reagovaly tyhle zraněné mladší bytůstky nebo jejich otisky. Zvláštní pocit…

Potom si začnu uvědomovat, že mnoho rozhodnutí dělám na základě přesvědčení, která jsem převzala od jiných – od své rodiny, učitelů, celé společnosti. A už se nám to začíná komplikovat, viďte? Původně jasně vymezená Kateřina má už teď docela rozmazané kontury. Kde vlastně končí a kde začínají přesvědčení, představy a strachy někoho dalšího?

V nějakou chvíli na duchovní cestě se nám rozkryjí ještě hlubší vrstvy a my najednou dostaneme přístup ke vzpomínkám svých předků a něčemu, co můžeme nazývat minulými životy. Ať už to jsou skutečné minulé životy nebo nějaké obrazy z kolektivního nevědomí, v každém případě velmi zásadně ovlivňují náš současný život a naše prožívání. A my si na jednu stranu uvědomujeme, jak důležité poznání pro nás z nich plyne, na druhou stranu je hranice mezi námi a ostatními stále méně ostrá a patrná.

Tenhle proces má dvě strany mince – na jednu stranu je nesmírně obohacující, protože čím méně lpíme na své identitě, tím více je v nás prostoru a otevřenosti. A samozřejmě taky soucitu a tolerance, protože vnímáme ty samé procesy a zákonitosti taky u druhých. Taky se nebereme tak vážně a nehádáme se o jednotlivosti, když víme, že nemusejí být vůbec naše.

Na druhou stranu tyhle nálepky, masky a role nám přinášejí pocit bezpečí, pevnou půdu pod nohama, vědomí vlastní hodnoty. A jakkoli jsou iluzorní, protože nejpozději v okamžiku naší smrti se jich stejně budeme muset vzdát, je velmi bolestivé některé z nich opouštět. A tak se s něčím loučíme celkem snadno, něco zpracováváme dlouhá léta a něco ne a ne pustit, protože tam se už příliš bojíme. Co bych byla, kdybych nebyla skvělou a obětavou matkou? Co by ze mě bylo, kdybych nebyl úspěšným podnikatelem? Bez tebe nejsem nic! Jenom tady jsem sama sebou! Než aby se to stalo, radši umřu!

Ale život je milosrdný a většině lidí jejich masky a role ponechává, dokud je potřebují. A nám, hledačům, pomáhá zase jinak. Tam, kde se bojíme, šup! Strhne nálepku jako náplast a je to. No, po pravdě, vlastně není, protože pod tou nálepkou není zdravá kůže, ale pořádně rozmokvaný bolák. Člověk ztratí půdu pod nohama a začne regulérní boj o život.

Když nejsem úspěšná, vždycky laskavý, vždycky silný, krásná a zajímavá, kdo tedy jsem? Kdo jsem bez svého muže? Kdo jsem, když nezapadám? KDO JSEM?

KDO JSEM?

Otázka, která jako laser odstraní všechny ostatní zbytečné otázky a další balast. Kdo došel až sem, už nepotřebuje mapu. Stejně je všude jenom temnota a ani světélko naděje. Kdo došel až sem, ví, že se nevrátí stejný a možná se nevrátí vůbec. V tuhle chvíli potřebuje už jen kompas, jímž mu bude otázka: KDO SKUTEČNĚ JSEM? KDO JSEM JÁ VE SVÉ PODSTATĚ? A taky vědomí, že jde pro princeznu, že hledá Pravdu, sám sebe, Království Boží v sobě.

Vím, že někteří z vás, kdo můj seriál čtete, se nacházíte přesně v tomto bodě. Posílám směrem k Vám hlubokou modlitbu a posilu.

Jdeme do finále, a tak vás nechci nechat dlouho čekat.

V téhle fázi je každý den jako rok, a tak se setkáme už zítra, na Velký pátek.

Cesta ženy v praxi

Kateřina Bukáčková, 17.4.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty, Ženství a mateřství

Duchovní světy nemají být pro člověka únikem ani teorií, ale každodenní žitou praxí. Jinak jsou k ničemu.

A najednou se věci řetězí a dějí se v ten správný okamžik, který by člověk nenaplánoval.

A tak, aniž bych o to usilovala, stalo se, že s vámi dnes sdílím posvátný okamžik z přechodového rituálu pro moji milou Elišku.

K minulému tématu jako stvořený.

Díl 9.: Cesta ženy

Kateřina Bukáčková, 15.4.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty, Ženství a mateřství

Krásný den vám přeji, moji milí.

Dnešní díl hledání Pravdy věnuji trochu nespravedlivě ženám. A taky zvědavým mužům, kteří chtějí vědět, jak to my, ženy, vlastně máme. Nebo můžeme mít.

To víte, přeci jen jsem žena a ženská cesta má své půvaby, nástrahy i svá specifika.

Od minula už víme, že si nemusíme brát osobně to, že nám pohádky podsouvají, abychom nečinně seděly v koutě, protože celé to pohádkové drama se vlastně odehrává v našem nitru, ať jsme ženy nebo muži. Některé příběhy jsou přesto určeny více mužům, jiné zase ženám.

Ženám hledajícím Pravdu ve svém nitru vřele doporučuji knihu od Clarissy Pinkoly Ženy, které běhaly s vlky. Kromě poutavě popsaných příběhů týkajících se ženského zasvěcení a důležitých duchovních milníků na ženské cestě si zde uvědomí jednu důležitou pravdu, kterou jsme my ženy současnosti zapomněly. Totiž že tenhle zasvěcovací proces trvá léta a že jej nelze uspěchat. A zatímco mužská cesta je cestou vůle, statečnosti a překonávání sebe sama, ta ženská je více než co jiného plynutí, noření se do hloubky a otvírání se. Pokud je to pro vás příliš abstraktní, představte si milování s mužem nebo porod a hned budete mít jasnější představu. Je to cesta jemnosti, soucitu, ale také nemilosrdného tahání všeho uhnilého, zatuchlého a neživého z temnot na světlo. Ženy, hledající samy sebe ve své ženskosti, zcela jistě znají knihy o své cykličnosti, například od Mirandy Gray Rudý měsíc. A dost možná tahle znalost není jen teoretická, ale taky prakticky žitá.

Stále více se domnívám, že nám na naší duchovní cestě příliš nepomohou mužské kvality, ačkoli i s nimi si můžeme hrát – máme v sobě koneckonců mužský i ženský pól. Čeká nás však jiná výzva, o nic menší. My ženy nejsme jen milenky, matky, pečovatelky a hodné holky, ale je v nás taky temnota a stíny, a od světa, o kterém jsem psala v předchozí kapitole, nás odděluje jen tenounká vrstva. Především v době před menstruací. To je výhoda, protože jsme často intuitivnější, snáze se ladíme na sebe i na druhé a lépe dovedeme poznat, co nás trápí a co potřebujeme. Jsme ale také neuchopitelné, proměnlivé a často taky zlé. A naším úkolem je to vše do sebe v lásce pojmout, to všechno přijmout a nechat proniknout světlem lásky. Já tomu pracovně říkám zprůchodňovat tyhle dva světy a učit se žít v obou zároveň.

Většina z nás žen je natolik odstřižená od naší vlastní podstaty, že prožíváme-li nějaké temné období (což bývá nejméně jednou za měsíc) :-), honem rychle utíkáme zase do „normálního světa“ tam nahoře. Slýchávám od žen hodně často věty typu: Měla jsem hrozný propad, to bylo strašný, ale naštěstí je to už lepší. Nebo naopak: Mám strašný propad a nevím, jak se z něj dostat ven. A já říkám: Máte propad? Tak si to tam dole trochu prohlédněte! Projděte se kousek, poznejte, jak to tam dole vypadá. Možná to tam bude vypadat jako v pohádce, kdy dívka našla nemocnou jablůňku, nevymetenou pícku a zanedbaného koníka, a bude tam potřeba něco poléčit. Je to dost pravděpodobné, protože v našem společném ženském nevědomí je hodně zranění a bolesti. Ale my ženy jsme zároveň léčitelkami a máme zázračné léčebné nástroje, především lásku a vědomou pozornost. Čeká nás za to odměna – z pohádky víme, že až nám bude nejhůře, pícka nás zasytí čerstvým chlebem, jablůňka uhasí naši žízeň a koník nás odveze domů.

Výsostné umění Ženy je žít zároveň v obou světech. Ten spodní, kam se vchází skrze ženské lůno, ji sytí a vyživuje, aby v tom zjevném tvořila a milovala. Taková Žena léčí už jen svým pohledem, každým dotykem, na každém kroku.

A víte, co je zvláštní? Tahle Žena je zcela přirozeně propojená se svými předky, se svou ženskou linií, a tak si nic z toho nebere moc osobně, protože ví, že je to vše jen plynutí, proud lásky a podpory. Taková Žena už vlastně neví přesně, kde končí a kde začíná.

A s tím přirozeně vyvstává otázka, která vede přímo k Pravdě.

Jaká?

O ní zase příště… :-)

Díl 8.: Jak číst v mapách

Kateřina Bukáčková, 13.4.2019. Rubrika Cesta, Duchovní texty

Milí moji přátelé,

protože na cestě k Pravdě jsme všichni přátelé. Souputníci, kteří se potkávají a poznávají se a navzájem se podpírají.

To proto, že závěrečná část putování je cestou nebezpečnou, kde člověku jde o krk a kde se může velice snadno ztratit.

Ale taky cestou neuvěřitelně krásnou.

Pokud totiž nahlížíme hloub a hloub do svého vnitřního prostoru, zjistíme, že se ocitáme v říši, kde platí zcela jiná pravidla než tady u nás na Zemi. Najednou dostáváme přístup ke vzpomínkám našich předků, národů i celého lidstva. Potkáváme a poznáváme různé archetypální bytosti, které žijí v kolektivním nevědomí. Mluví k nám různé formy božství a mohou se projevit i nějaké nadpřirozené schopnosti, třeba vidění aury, jasnozřivost či léčitelské schopnosti.

Tahle říše se i těm nejpragmatičtějším z nás vlamuje do snů a malé děti v ní prožívají první roky svého života.

Tady jsou ukryty ty nejcennější poklady, ale taky zde číhá velké nebezpečí. Jistě ve svém okolí znáte někoho, komu se útěky sem staly osudnými. Je proto třeba znát mapu této krajiny a umět v ní číst.

Mapou, která je všem lidem nejsrozumitelnější, jsou pohádky. Opravdu, pohádky. Neznám moudřejší duchovní knihy než ty pohádkové. Jen je třeba jim rozumět jako textům pro lidskou duši a nevnímat je jako báchorky pro děti. Kdybychom pohádkám skutečně rozuměli, nikdy bychom nepřipustili jakékoli jejich prznění, ať už to, že upravujeme jejich konce nebo je dokonce tvoříme genderově korektní. To nejdůležitější, co potřebujeme o pohádkách vědět, je skutečnost, že jejich postavy v pohádkové logice nejsou lidé, ale že celý ten příběh se odehrává uvnitř nás. Máme v sobě draky, démony, zlé macechy, ale také všechny zvířecí i lidské pomocníky, krále, i dobré sudičky. Ta skutečná a co nejvíce původní pohádka je vždycky podobenstvím o lidském zasvěcení. Vždycky se tam někdo vydává na cestu, projde nebezpečím, aby se poté vrátil posílený a celistvý. Je to ten nejúčinnější návod na to, jak projít jakoukoli krizí a dojít na cestě k Pravdě na samý konec. Výkladů pohádek je celá řada, například od Marie-Louise von Franz, Clarissy Pinkoly nebo od nás Radomila Hradila.

A jakkoli tento svět vypadá složitě, říká se, že kdo neumí vysvětlovat věci jednoduše, ve skutečnosti jim nerozumí.

A pohádky to umí dokonale.

Nevěříte? Tak se pojďme podívat!

Tento posvátný prostor bývá střežen strážcem prahu. To aby sem nevnikl nikdo nepřipravený nebo někdo s nečistými úmysly. Vzpomínáte na pohádku O statečném kováři, jak se setkal s ošklivým obrem a udolal ho plamínkem? Snažit se do těchto prostor proklouznout třeba pomocí nějakých drog nebo halucinogenních látek jen tak, pro prožitek sám, je velmi, velmi nebezpečné. V lepším případě to člověk odnese těžkou kocovinou.
Bývají sem vpuštěni jen lidé čistého srdce. Pozor – tento stav nemá nic společného s morálkou a snahou o dokonalost. Naopak, v pohádkách jsou tu vítáni skoro až prosťáčkové, lidé vysmívaní. Chyby a omyly jsou zde také dovoleny. Vzpomínáte třeba na pohádku Pták Ohnivák a liška Ryška? Kolikrát kralevic neposlechl lišku a přesto dostal krásnou pannu za ženu? Čisté srdce znamená to, že známe cíl cesty, a tím je princezna. V řeči pohádek princezna symbolizuje lidskou duši. To znamená, že pokud člověk hledá cokoli kromě toho nejčistšího a nejposvátnějšího v sobě, co Kristus nazýval královstvím Božím a my v tomto seriálu Pravdou, není v tomto prostoru vítán.
Během cesty se hlavní hrdina setká s mnoha zkouškami, které prověří jeho odvahu a pevnost záměru. Můžeme se opět vrátit k pohádce O statečném kováři. Mikešovi „přátelé“ (které, jak už víme, můžeme vnímat spíše jako tendence a sklony v sobě než oddělené bytosti) sejdou z cesty a opájejí se penězi a dobrým jídlem. Víme, že se z této slepé uličky stane spíše noční můra. Míla Tomášová, autorka několika duchovních knih a mystička, vždy varovala lidi před tím, aby sem vstupovali kvůli získání nějakých mimořádných schopností. Na duchovní cestě nám totiž můžou paradoxně ublížit, pokud se jich chopí ego a jeho duchovní pýcha. Tučně napíšu tuto větu: Jakákoli paranormální schopnost NENÍ známkou vysoké duchovní pokročilosti. A žádný skutečný duchovní mistr se těmito schopnostmi a dovednostmi nechlubí. Dobře totiž ví, že s ním nemají ve skutečnosti vůbec nic společného. A s Pravdou v nás už vůbec ne.
V tomto prostoru se smí dělat chyby, smí se selhávat, ale nesmí se udělat ani krok stranou, není dovoleno otáčet se zpět. Nemusíme být zrovna jako princ Velen z pohádky Princ a Večernice a pokoušet štěstí nad propastí. Pohádky nás ale vybízejí, abychom šli, aniž přesně víme, kudy vede naše cesta a kde je náš cíl. To je v životě nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější – žít život bez záchranné vesty s jednou nohou stále jakoby ve vzduchoprázdnu. Bez lpění, bez chtění a v důvěře.
Na této cestě na hlavního hrdinu čekají různé svody, ale také přátelé a pomocníci. Jejich pomoc obvykle přichází tehdy, když hlavní hrdina předtím pomohl jim. A zase je tu požadavek na čistotu srdce a ochotu zastavit se a pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Nemyslím si, že by se tu hrálo na dodržování vnějších zákonů a příkazů, spíše se oceňuje laskavé, soucitné a otevřené srdce.
Čím blíže je hlavní hrdina vytoužené princezně, tím je cesta nebezpečnější a v jednu chvíli bude nucen riskovat i svůj život.
Proto je dobré znát to nejdůležitější poselství všech pohádek – VŠECHNO VŽDYCKY DOBŘE DOPADNE!