Zatočíme my s populismem nebo populismus zatočí s námi?
V posledních týdnech se vzhledem ke stoletému výročí naší republiky, včerejšímu datu i událostem s nimi spojeným stává můj blog více angažovaným. Snad mi i dnes prominete, a možná i uvítáte, jednu sociologicko-psychologicko-spirituální úvahu.
Včera se v našem městě konalo veřejné promítání estonského filmu Prachy v prachu z projektu Promítej i ty.
Jsou tam nahrány nejlepší filmy z festivalu Jeden svět, které je možno kdykoli zdarma veřejně promítat.
Tenhle estonský film byl o tom, jak se pár estonských divadelníků rozhodlo, že se pouze pomocí populistických gest a manipulačních technik pokusí zmanipulovat davy a ukázat, jak funguje současná estonská politika. Vzhledem k událostem posledních dvou let to byl film velmi poučný i pro naše politické prostředí.
Herci na samém začátku založili jakési nejasné hnutí Jednotné Estonsko a během několika následujících měsíců rozjeli populistickou kampaň, která měla vyvrcholit za několik měsíců na obrovském zasedání, o němž nikdo do samého konce nevěděl, zda bude pouhým divadelním představením nebo založením skutečné politické strany. Pro případ, že byste se na tento neobyčejně zajímavý dokument chtěli podívat, vám pointu neprozradím, dokument však postupně nabírá na síle a vrcholí právě velkolepým sjezdem hnutí Jednotné Estonsko, na nějž přijelo 7000 lidí včetně zástupců ostatních politických stran. Ačkoli hnutí nemělo vůbec žádný politický program a jejich hesla byla v duchu propagandy krátká, úderná, emotivní a informačně zcela prázdná, během pár týdnů politologové předpovídali, že by se toto hnutí, pokud by se stalo politickou stranou, dostalo do parlamentu.
Po promítání filmu následovala diskuse, na níž jsme právě rozebírali vztah populismu a demokracie a poukazovali na obrovský nárůst a zároveň úspěch populistických stran nejen u nás, ale napříč světovými demokraciemi. A zrovna v den výročí 17. listopadu, kdy mnoho lidí vyšlo do ulic vzpomínajíce na listopadové dny před necelými 30 lety, je dobré připomenout něco málo z psychologie davu, protože nám přidá kapku porozumění, proč se náš polistopadový vývoj ubíral tímto směrem.
Dav není velké množství individualit. Je to samostatná entita, která funguje poměrně autonomně, ovšem ne zrovna vědomě. Jeho kognitivní schopnosti jsou velmi omezené – dav není schopen kritického myšlení, vidí pouze černobíle a reaguje emotivně až pudově. Laskavost, mírnost a přemýšlivost vnímá spíše jako slabost než jako příznivé kvality. Vyžaduje též vůdce, a jak vyplývá z předchozího, není až tak třeba, aby byl tento vůdce morální autoritou či velkým myslitelem. Spíše dobrým řečníkem schopným citlivě reagovat na poptávku, strachy bublající v podhoubí společnosti a tím, kdo umí dostatečně slibovat. Toliko Gustave Le Bon, Psychologie davu. V tomto kontextu není vlastně vůbec překvapující výhra Miloše Zemana ani Andreje Babiše, tím méně pak Tomio Okamury.
Z tohoto všeho pro mě vyplývá, že žádný mesiáš, který by nás z toho politického marastu vytáhl, z podstaty nemůže existovat. Nemyslím si, že by nějaká revoluce mohla něco skutečně změnit. Ne nadarmo se říká, že revoluce požírá své vlastní děti. Souzním s Jaroslavem Duškem, který říká, že čekáním na někoho, kdo „to za nás udělá“, odevzdáváme svou vlastní moc a stáváme se bezmocní.
Celé to může působit až depresivně, ale já naději vidím, byť ne v žádné masové akci. V rámci filmu Prachy v prachu říkal jeden politolog – změny se nedějí skokem, revolucí, ale pomalu, skoro nepozorovaně. Ten zdánlivý skok je jen důsledek přenastavení vědomí, které nebylo na první pohled zřejmé. Asi jako u nádherných Chladniho obrazců:
https://www.youtube.com/watch?v=wMIvAsZvBiw
A já v poslední době vidím vznik a rozvoj nového vědomí, kam se podívám – lidé zakládající nové školy, komunitní školky, přírodní zahrady, nové samoléčebné metody pracující více s vědomím než mechanisticky, lidé darující kávu jen za slib, že obdarovaný vykoná nějaký dobrý skutek, lidé vracející se k tradičním postupům při práci s půdou. Celé to má společného jmenovatele – člověk vědomě transcenduje svoje ego a více a více si uvědomuje svoji zodpovědnost za svůj život, za celou planetu. Činí rozhodnutí, která jsou pro něj nezřídka ekonomicky nevýhodná a velmi pracná, ale zároveň mu přinášejí velké uspokojení, protože jsou v souladu s jeho hodnotami. Tyhle lidi už před lety nazvali sociolog Paul H. Ray a psycholožka Ruth Anderson kulturní kreativci. Kromě dokumentu Revoluce kulturně kreativních, který můžete zhlédnout zdarma na Youtube
https://www.youtube.com/watch?v=OcKcNvcAIjA
najdete základní informace třeba tady:
http://www.spiritualplanet.cz/kulturni-kreativci-lide-kteri-zmeni-pravidla-hry/
Tato síla je velmi mocná a z podstaty nikdy nemůže být davová. Ne proto, že by takových lidí bylo málo, ale právě proto, že dav není takto morálně a intelektuálně vyspělých rozhodnutí schopen. Vytváří ji malé komunity lidí, které rostou v naší zemi i v celém světě jako houby po dešti. Jejich jediným problémem je, že o sobě dávají málo vědět a málo síťují.
Možná se taky cítíte jako kulturní kreativec, jako já. Tak o sobě pojďme navzájem vědět, propojovat se a převzít zodpovědnost za sebe a své blízké, za naši zemi a naši Zemi, každý v tom rozsahu a tím způsobem, jakého je schopen a k jakému se cítí povolán. Vnitřně spokojení lidé s jasně definovanou vizí, kterou uvádějí do praxe, jsou velmi těžko zmanipulovatelní, a to je z mého pohledu jediný lék na populismus ve všech jeho formách.
Trackback z vaší webové stránky.