Před týdnem jsem navštívila společně s přáteli terapeuty z Cesty Moravské Kopanice. Ubytovali jsme se v Žítkové s přáním napojit se na výjimečnou energii kraje a prožít pracovní soustředění v místě, které nás všechny přitahovalo.
Kdo by neznal příběh Žítkovských bohyní z pera Kateřiny Tučkové, mladičké ženy, která naprosto změnila charakter místa. Ačkoli Žítkovští na bohyně nikdy nezapomněli, svět zapomněl na ně. V Kopanicích až do 50. let nebyla ani elektřina a ještě před pár lety nebyly výjimkou rozsáhlé výpadky proudu. Jednotlivé domky jsou roztroušené po stráních a většinou k nim nevedou žádné zpevněné cesty, takže v zimě jsou mnozí zcela odřízlí od světa. Povinnost robotovat se v tomto kraji udržela o padesát let déle, protože o jejím zrušení se místní lidé neměli jak dozvědět. Do nemocnic i k lékařům bylo vždy daleko, takže byl tento kraj obdarován bohyněmi, jejichž bylinářské a léčitelské umění daleko přesáhlo region Bílých Karpat a ačkoli již žádná bohyně v současné době oficiálně nepůsobí, jejich přímý vliv a kontakt s místem trvá podle svědectví místních doposud. Nebyly to žádné éterické víly, uměly pracovat s dobrými, ale i zlými silami, ale v tomto kraji a v jejich situaci asi nebylo divu.
Moravské Kopanice mají pohnutou historii odedávna. Kromě Starého Hrozenkova, středověkého sídla na obchodní cestě směrem na východ, jsou všechny další vesničky spíše roztroušenými chudičkými domky než klasickými vesničkami. Vznikly v různých dobách během nesčetných válek, které se krajem prohnaly a vyštvaly lidi z jejich příbytků. Místo mnohokrát změnilo svůj charakter, protože domky byly vyrobeny jen z kamení a hlíny, a do kraje se vepsalo utrpení mnoha generací lidí, kteří prožili válečné útrapy, i těch, kteří sem z nejrůznějších důvodů uprchli.
Také my jsme tu prožili víkend tak hutný, že čas chvílemi až stál. Přítomnost mohutné síly, která probudila v kopanických ženách schopnost bohovat, jsme vnímali téměř nepřetržitě. Prožila jsem zde jako bylinářská elévka přímo hmatatelné vedení, ale i krutost, kterou jsem ve svém mírumilovném světě snad ještě nezažila. Vnímali jsme, kolik bolesti je v tomto kraji uloženo, a že my, kdo jsme tímto místem přitahováni, bychom sem neměli přijíždět jako zvědaví turisté, ale ve vší úctě a pokoře a s přáním všeho dobrého tomuhle zvláštnímu místu i lidem, kteří v něm žijí.
Odjížděla jsem odtud s vědomím, že odkaz, který nemá být zapomenut, si vždycky najde cestu, aby se dostal do povědomí těch, ke kterým má promluvit. Všechny režimy a mocenské instituce se pokoušely působení bohyní zmařit nebo aspoň zatajit, bohyně většinou pracovaly v utajení a v noci, a přesto jejich příběh ožil s takovou intenzitou, že nenechal téměř nikoho v mé generaci chladným.
